„Ses úplně zbláznila, ne?“ ozvalo se do tmy tak hlasitě, až se vzbudila hlídka tiše poklimbávající
u kormidla. „Dneska je to nějaký vostrý, kámo“ zabručel námořník, který si právě ulevoval do moře,
směrem k hlídkovému koši. „Mi povídej, se tu nedá spát, a to jsem zvyklej na lecjakej povyk
z kapitánský kajuty...“
Vtom se rozletěly dveře kapitánské kajuty a z nich doslova vyletěl štíhlý, rozcuchaný,
už ne moc střízlivý, ale za to pěkně rozčilený muž. „Tak se nech klidně zabít pro ty zbohatlíky z jihu,
kterejm jsme dobrý akorát tak na pašování koby!“ zavrčel směrem do kajuty a lehce nejistým krokem
zamířil kamsi na zadní palubu.
Rucci Písek, kapitánka Cizince a hlava Sedmičky, nejobávanější pirátské flotily Jižních i Východních
moří, do sebe kopla panáka rumu. Kolik jich ten večer už bylo, nějak nepočítala. Nejraději by zamířila
ven z kajuty. Ale věděla, že musí oba vychladnout. Jak ona, tak Aaro Lermak, kapitán Panny a její
milenec. Skvělý šermíř i společník, muž, který ji málem nechal zabít, muž, kterého málem ona protáhla
pod kýlem za věci, které udělal za jejími zády. Jejich vztah byl komplikovaný, ale v boji i u láhve stáli
bok po boku už řadu let. Chápala jeho nynější reakci. I ona pořád nemohla úplně uvěřit, pro co se
rozhodla. Ona, nechtěný bastard lorda Dayna, muže, pro kterého byli lidé jen pěšáci na jeho šachovnici,
že má být zároveň jeho spásou?
Jenže nic není tak černobílé. Rucci svého otce nenáviděla za to, jaký byl. Ale díky tomu, že se před
pár lety setkali tváří v tvář, získala taky sestru. Sestru, která jí byla tak blízká, jako by spolu opravdu
vyrůstaly. Protože Lienor Dayne prostě byla nadějí, že věci ještě můžou jít správným směrem.
A její dar přesvědčovat lidi, podmanit si je kouzlem své osobnosti, ten se nedal ignorovat. A tak, když
se ona i její otec ocitli v úzkých kvůli jistým politickým ambicím směřujícím k znovunastolení
Targaryenů, nedalo jí moc práce přesvědčit Rucci, aby jim Sedmička byla útočištěm.
Věci se ale trochu zkomplikovaly. A tou drobnou komplikací byla vcelku početná flotila Greyjoyů,
kotvících stejně jako Sedmička v Králově Přístavišti a dychtivých potopit jakoukoliv cizí pirátskou loď,
která bude nablízku. A vlastizrádci na palubě byli příjemný bonus.
A tak Rucci vymyslela plán. Tak trochu sebevražedný. Ale zahrnující nejen Sedmičku, ale i lodě
spřátelené. A doufala, že Lermak pochopí. S povzdechem se natáhla na postel a tiše si přála,
aby ráno bylo lepší. A že až dorazí všichni pozvaní kapitáni, bude ona mít dost síly prosadit svůj plán.
II.
Slunce už stálo vysoko na obloze, když se všichni sešli. Zajímavá společnost to byla. Ošlehaní kapitáni
Sedmičky, vousatý zamračený Cortega, velitel proslulé Smečky, braavoské pirátské eskadry s pověstí
hyen moře, a na druhé straně stolu pobledlí členové rodu Daynů. Lord Martyn, s neproniknutelným
výrazem, Lienor trochu nesvá z nezvyklé společnosti a její snoubenec lord Yronwood, který si jako
jediný aspoň navenek klidně vychutnával rum až odněkud z Volantisu.
Rucci si uhladila šátek na hlavě, naposled se napila a pomalu vstala. Cítila se skoro tak,
jako když poprvé stála před ostatními kapitány Sedmičky, první žena, která kdy přijala velení Cizince.
A proto teď nemohla dát najevo strach.
„Čeká nás boj. Není to lov kořisti, není to rychlý útok, tak jako jsme zvyklí. Je to ale výzva, výzva,
co má železné spáry. A my už nemůžeme couvnout. Možná si myslíte, co je nám po lordech, po králích
a jejich politice. My jsme svobodní a svobodní zůstaneme.Jenže všichni jste tady. V Králově Přístavišti.
A ať už chcete, nebo ne, budete loveni. Karty se obrátily a Železní se teď chtějí zavděčit koruně a jen
tak mimochodem rozšířit teritorium. Možná bychom jim teď unikli. Ale já, já se nechci cítit jako lovná
zvěř. Nikdo nebude říkat, že se Cizinec vyplížil z přístavu jak spráskaný pes. A že přitom pomůžeme
Daynům? Říkejte tomu investice do budoucna. Protože dluhy se vždycky musí platit.” Nadechla se a
přejela je pohledem. „Kapitáne Cortego? Nechci po Smečce, aby se obětovala. Ale bylo by fajn mít
vás jako rozptýlení.” Cortega zachmuřeně kývl. „Lorde Yronwoode, máš nejmíň naloženou loď a
znáš pobřeží jak svoje boty. Popluješ jako první a snad se ti povede odvézt celý rod do bezpečí.
A to včetně mého syna.” Rucci se na okamžik zarazila. Pokusila se pohledem najít podporu u Lermaka,
ale ten se tvářil, že jeho aktuální největší problém je nastupující kocovina. „ Sedmičko. Bojujeme spolu
už léta. Legendy o nás zná celé Západozemí. Co tak přidat něco, o čem se bude vyprávět ještě dlouho
po tom, co my tu už nebudem? K čemu by nám bylo bohatství! Toho už máme dost. Ukažme chobotnici,
že dokážeme usekat její chapadla a zasejme strach do srdcí těch, kteří o sobě tvrdí, že jsou ze železa!
A nejen to. Většina z vás Cizinci dluží. A dnes je ten den, kdy dluh splatíte.Takže chcete znát můj plán?”
III.
Palubu Cizince skrápěla jemná sprška slané vody a připomínala Martynu Daynovi dobu, kdy ještě
sám brázdil širé moře. Kdy netrávil hodiny a hodiny v trůnním sále, rozplétajíc a zaplétajíc nitky
politických vztahů. Nebezpečných známostí, které ho teď možná budou stát krk. V zamyšlení ani
nepostřehl, když se vedle něj Rucci opřela. „Je ujednáno“, prohlásila netečným hlasem. „Yronwood
vás nalodí a snad budete dost rychlí, abyste se dostali do bezpečí. Sedmička s Cortegou vám budou
krýt záda. A nemysli si, že to dělám kvůli tobě. Nebýt tvé dcery, tebe i s tvými kumpány bych
s klidným srdcem nechala Železným.” Odmlčela se a přihnula si z čutory. Stáli vedle sebe a Martyn si
najednou uvědomil, že je to možná naposled, co svou dceru vidí živou. A někde uvnitř se v něm cosi
pohnulo. Tahle žena, malá pirátka s obličejem osmahlým od slunce a s očima, které připomínaly, že je
jeho krve, napohled drsná a porušující všechny konvence, jde do boje, aby zachránila ty, které sotva zná,
ty kteří jí tak málo dali. I za menší činy už se v Západozemí leckterý vazal stal rytířem či lordem. A on,
on tu jen stojí a nemá, co by jí nabídl. Než však stačil cokoliv říct, Rucci, jako by četla jeho myšlenky,
pokračovala: „Dnes v noci jsem přemýšlela. O dluzích a závazcích. A nejen těch, které má zbytek
Sedmičky k Cizinci, k tomu, který je chrání před zkázou.” Pohlédla Martynovi do očí a v těch jejích byl
oheň a odhodlání. „Dlužíš mi za víc, jak život. Ale možná, že už nebudu mít příležitost si to vybrat.
Ale můj syn ano. Svůj dluh splatíš tak, že Daaria vychováš tak, jak jsi měl vychovat mě. Řádně, na svém
dvoře. Koneckonců, jsme přece z Dorne a co vím, levobočků tam běhá jak písku na poušti…”
Chtěla ještě pokračovat, ale v tu chvíli se z podpalubí vynořila Lienor Dayne, její nevlastní sestra,
se spícím děťátkem v náručí. Rucci odvrátila zrak. Nechtěla, aby viděli její bolest a smutek.
Tíhu odloučení. Ale věděla, že svěřit ho právě Lienor, která děti milovala, je to nejlepší, co může
pro svého syna udělat. Naposled jemně pohladila spící děťátko a pak už raději rychle zamířila
na kapitánský můstek.
IV.
Paluba Cizince i ostatních lodí vřela činností. Měli plán. A všichni věděli, že je asi bude stát život.
Cortega jim koupil drahocenný čas, ale teď už jeho braavoská eskadra mířila do bezpečí tak rychle,
jak jen to šlo. A nepřátelé už byli na dohled. Železné lodě byly větší, ostrované ve zbrojích se na nich
tyčili jak obrněné hory. Piráti, i ti nejlepší, dávali přednost boji bez zbytečné zbroje, rychlosti a
šermířskému umu. Ale už nešlo couvnout. Šlo jen bojovat a vzít jich s sebou tolik, že tenhle boj
vstoupí do legend. Tedy ne že by Sedmička už dávno legendou nebyla.
Když se do Cizince zaklesla vysoká příď lodě s černými plachtami a znaky chobotnic, zapraštění dřeva
projelo Rucci jak rána blesku. Ale to už se přes zábradlí valila první vlna nepřátel. Rucci naposled
pohlédla na zbytek svých lodí. Temná masa železných se mísila s piráty, přelévala se ze strany na stranu
a zatím nebylo poznat, kdo má navrch. Zadoutnala v ní malá jiskřička naděje a s výkřikem „Not today!!!
“ se vrhla mezi bojující. Padl jeden, pak další a další. Spršky vody rozmazávaly pot, krev i zbytky
líčidel na jejím obličeji do děsivé masky. To ale neodradilo vysokého ostrovana, který se na ni vrhl
s kombinací tesáku v jedné a sekerky v druhé ruce. Rychle se vyhnula blížící se ráně, ale noha jí
podjela a zády tvrdě udeřila na palubu. Pokusila se ještě nastavit šavli, aby se kryla před očekávanou
ránou, ale ta nepřišla. Místo toho se vedle ní skácelo obrovo tělo s čistě proťatou krční tepnou.
„Sis myslela, darling, že tě tu nechám samotnou?” zašklebil se Aaro Lermak a jen tak mimochodem
vykryl další ránu, kterou se ho pokusil další z nepřátel připravit o hlavu. Místo toho skončil ostrovan
s dýkou v hrudi. Vlastně to mohla čekat, on nikdy neplnil rozkazy tak, jak by chtěla.
A pak už jen stáli, bok po boku a rozsévali zkázu. Ona jak samotná vyslankyně smrti a on,
braavoský tanečník. Jenže kruh kolem nich se nakonec uzavřel. A to byl signál.
Rucci popadla hořící lampu, kterou doteď chránili s Lermakem mezi sebou.
Prudce se nadechla a vyhodila ji do výše, tak, aby se roztříštila o stěžeň. Oheň se rozprskl po plachtě.
A právě v tu chvíli někdo prolomil Lermakovu obranu a Rucci ucítila, jak jí hrot těžkého meče
proniká až hluboko mezi žebra. Zoufale zalapala po dechu, ale věděla, že je pozdě. Už se jen bezmocně
dívala, jak Aaro, jediný muž, kterého kdy opravdu milovala, padá pod ranou dalšího z nepřátel.
“Stálo to za to, my love… snad se…” stihl ještě zašeptat, než je oba pohltila milosrdná tma.
Muži překvapeně a bolestně zařvali, když mezi ně vlétlo několik zapálených petrolejek. Až pozdě si
uvědomili, že celá flotila je jedna velká napuštěná pochodeň. Pach pálícího se petroleje a litrů alkoholu
se vznášel nad zaklesnutými loďmi. A pak už bylo jedno, která z lodí byla kdysi ta rychlejší…
V.
A kdesi daleko na břehu stál lord Yronwood a tiše objímal zoufale plačící Lienor Dayne. Věděl,
že na ten pohled nikdy nezapomene. Konec jedné legendy člověk nevidí každý den. A možná právě
ten den navždy změnil život každého z nich, a možná právě tam našel Martyn Dayne odvahu
ke své cestě k vykoupení. Ale to už je jiný příběh.
Epilog
Klesala do tmy. Tak takové to je? Smrt? Chladivá náruč moře a vlastně neuvěřitelná lehkost mysli?
Necítila strach, vždyť Cizinec byl její známý, její patron. A navíc, smrt v takovém boji bylo něco, co
si vždycky přála. A teď, teď možná konečně dojde klidu. Postupně se rozjasňovalo a svět nabýval
šedých obrysů. Svět, planina nekonečná jak hladina moře. A kdesi v dálce obrys jakési postavy.
Snad čeká…?
TY NE.
Hlas rezonující prázdnotou zněl jaksi hluše.
Pocit, jako by se jí cosi dostávalo do mysli. Do mysli? Vždyť je mrtvá!
NE. ROZMYSLEL JSEM SI TO. MÁM PRO TEBE JEŠTĚ PRÁCI.
Cože? Já, proč já? Kdo jsem já, pirát s trochou štěstí, bastard, co už měl dávno umřít.
ANO. JÁ VÍM.
Vlastně ani nevím, jak moc jsem věřící…!
PRÁVĚ PROTO.
A to mi má pomoct?
MYSLÍŠ?
Sakra...já chtěla umřít takhle, takhle hrdinsky! Konečně něco dokázat, nezištně…
NEZIŠTNĚ, VÁŽNĚ?
Hell, yeah!
A TO SE MI NA TOBĚ LÍBÍ. JINÝ BY SE TŘÁSL STRACHY. A TY JSI PROSTĚ...TY. NEBOJÍŠ SE
TAK TROCHU LHÁT ANI MNĚ. TO SE MI HODÍ.
???
VŠECHNO POPOŘADĚ.
Ale...sama to nezvládnu!
JÁ VÍM.
….náraz. Vlny jemně převalily tělo o kousek dál. Víčka se zatřásla a oči barvy fialek se pomalu upřely
na noční oblohu. Chvíli nechápavě hleděla vzhůru. Pak se pokusila pomalu zvednout. Celé tělo ji bolelo,
halenu měla prosáklou mořskou vodou a krví, vlasy slepené chomáči řas. Ale byla…
..živá.
Hleděla na mořskou hladinu posetou tu a tam ohořelými troskami lodí a pomalu se jí vracely vzpomínky.
Prudce se nadechla, když si vybavila podivné setkání. Slíbil. Přece slíbil, že na to nebude sama!
Pomalu klopýtala po mořském břehu. Ušla snad několik mil, než se vyčerpáním zhroutila na zem. To
přece ne. Nemůže tu být sama, přece jí řekl, že….
UŽ NIKDY NEBUDEŠ SAMA.
Ale tys mi lhal!! Jsi přece bůh! Moc dobře jsi věděl, kdo by měl být se mnou! To nemůžeš!!!
JSEM BŮH. JSEM CIZINEC.
Ale já…já nechci!!!
Ticho.
Rucci se rozplakala. Zoufalstvím, beznadějí, smutkem. A pak se pomalu vydala vstříc vlnám oceánu.
NE. JEŠTĚ NENÍ ČAS. JEŠTĚ DLOUHO NEBUDE ČAS. ALE JESTLI TAK MOC TOUŽÍŠ
PO HRDINSTVÍ…
Její tělo se napjalo v křeči, jak ho vlna odhodila zpět na břeh. Hlavou jí běžely cizí vzpomínky.
Vzpomínky na tisíce let historie, na cizí místa, cizí tváře, tisíce rozhovorů, tisíce vzývání a modliteb.
Kdosi s kápí přes obličej na trůnu. Pak koutkem oka zahlédla ty, která znala jen z vyobrazení v septu.
Pak zamračenou tvář obklopenou září blesků. Mihla se chapada a na chvíli pocítila mrazivý chlad.
A nakonec cosi, co vypadalo jako stín draka roztahujícího křídla nad celou zemí.
TEĎ UŽ CHÁPEŠ? NĚCO KONČÍ. A ABY NĚCO DALŠÍHO ZAČALO, MUSÍ BÝT ZNIČENO
NEBEZPEČÍ, KTERÉ POVSTALO NEPŘIROZENĚ, MAGICKOU MOCÍ. BUDEŠ MÝMA OČIMA,
MÝMI ÚSTY A MOU RUKOU. TEDY TAK, JAK UZNÁM ZA VHODNÉ. SVÉ AVATARY SI KAŽDÝ
Z NÁS SICE HÝČKÁ, ALE NESNAŽ SE MI ODPOROVAT...SMRT NENÍ TO NEJHORŠÍ, CO MŮŽEŠ
POTKAT.
Když ráno vyplouvali rybáři na moře, našli na břehu ženu. Rozcuchanou, zamlklou, s očima
upřenýma kamsi do dáli. Sami moc neměli, ale odvedli ji do vesnice, do starého opuštěného domku.
A říká se, že za pár let začla ta vesnice vzkvétat, a rybáři už se nemuseli každé ráno modlit o pár ryb
v síti a klidné moře.
O 15 let, mnoho mrtvých a jednu znovusjednocenou říši později
Pošták a Cizinec
I.
V Králově Přístavišti se slavilo, z hospod se ozýval řinkot sklenic, zpěv a hlasitá hudba. Ulice se plnily oslavujícími a prvními opilci, kteří nezvládli tempo a teď se pokoušeli odpotácet někam, kde by je nikdo v lepším případě neobral, v horším nehodil do nejbližší stoky. Vypadalo to, že ze všech spadlo letité napětí. Leckdo by to nepřiznal, ale ani za více jak deset let si většina nezvykla na podivně hrozivou figuru na trůně. Ne, nebyl to Šílený král, vlastně se nedalo říct, že by byl špatným císařem své zemi. Jen byl prostě… jiný. Děsivě jiný.
„Ti říkám, on za to nemoh! To ti z toho… Kártu! Jak někam pustíš ty jejich čáry máry, tak si koleduješ o pěknej průšvih!“ „Hele, ale septon tvrdil, že prej byl skoro bůh! Skoro bůh, chápeš? Si představ, že by se pak třeba pohádal s těma ostatníma! No a kdo by to tak odnesl, co?“
Dva už řádně posilnění námořníci byli slyšet přes půl hospody. Rucci, která seděla na kraji lavice a pokoušela se tvářit nezúčastněně, už toho měla dost. Už ji nebavilo poslouchat tisíckrát omílané téma a dohady. Pár posledních dní patřilo k nejhorším v jejím životě. Čím dál víc ji doháněly vzpomínky, osamělost a pocit beznaděje z nemožnosti zvrátit osud. A i když nakonec Cizinec, její patron a občasný hlas v její hlavě, byl vcelku spokojen s dohranou partií Božské hry, na jejím rozpoložení to nic neměnilo.
Hodila na bar peníze a tiše se vytratila. V halasu hospody si jejího odchodu všimla snad jen, teď už lady, Kia Tully. Aby ne, vždyť hospodští si své stálé hosty pamatují. Kia s povzdechem pokrčila rameny. Ale co, přece tu není od toho, aby rozveselila každého hosta. A koneckonců, měla chuť slavit. A tak si nalila, a za pár minut už opět podlehla všeobecnému veselí.
Zatímco většina domů v Králově Přístavišti svítila jak lampiony, pošta byla tichá a jen mihotavé světlo petrolejky v okně dávalo tušit, že není úplně opuštěná. Rucci potichu proklouzla dovnitř a málem vrazila do Pošťáka, který se nečekaně vynořil zpoza neosvětleného rohu. „Má lodivodko, opatrně! Takhle se sem vplížit? Máš štěstí, že tvoje kroky poznám mezi tisíci dalšími. Ale neměla bys někde slavit?“ otázal se udiveně. Rucci se svezla do křesla vystlaného ovčími kůžemi a zahleděla se do praskajícího krbu. Razzack van Derrack, tady zvaný Pošťák, nedal jako obvykle najevo ani stín znepokojení. Poučen předchozí návštěvou se stoickým klidem sáhl na polici a nalil oběma štědrou dávku ovocné pálenky. Nečekal, že vzápětí bude dolévat znovu.
„Promiň, ale ty davy venku, to veselí, pití, jako by měl nastat konec světa…“ Rucci se odmlčela. „Odkdy tobě vadí pití až do rána? S tvou výdrží? A navíc, neměla bys mít jiného společníka? S tím taky nemíváš problém, co vím. Budu ti stačit já?“ zeptal se Razzack s téměř nepostřehnutelným náznakem sarkasmu v hlase. „Všichni jsou pryč, příteli, všichni. Divíš se? S tím, kdo jsem? S kým já tak můžu pít? Se svou sestrou, které jsem roky lhala a které jsem nikdy neodpustila, že nechala mého syna odplout na moře? Se švagrem, který mi nikdy nevěřil, a Císař pro něj byl nedotknutelný? Celé daynské ležení je teď pro mě tak trochu horká půda. A kdo dál? Možná tak Dagon by mi rozuměl, ale toho vzala bouře, a Roel, Roel je až moc šlechtic a navíc vlastně taky švagr. Nebo mám pít někde dole v přístavu? Sbalit nějakého mladého námořníka a pak se ráno probudit střízlivá a osamělá? Ne, díky, to už jsem zažila mockrát.“ Věděla, že to může říct, že narozdíl od jiných si to Razzack nevezme osobně. Byl jedním z mála lidí, možná teď jediným, u kterého se nemusela tvářit tak bezstarostně, jak ji ostatní znali. A navíc, jistým způsobem si byli blízcí, tak blízcí, jak jen můžou být dva lidé, pro které Cizinec či Mnohotvářný není jen další figura v septu. Proto zamířila právě k němu. A taky proto mu dnes řekla všechno. Všechno, co za těch 15 let nemohla nikomu svěřit. Celý příběh pirátské legendy Sedmičky, její smrti a povolání Cizincem, toho, jak se z pirátky stala daynskou princeznou. A byl první, komu ukázala jizvy ze dne, kdy zjistila, že běžná zbraň jí neublíží, a že snese víc alkoholu, než celá posádka nejotrlejších námořníků.
Když se Razzack ráno probudil, byla už pryč. Pohledem přeletěl stůl s prázdnými lahvemi. Pít s námořníky, a zvlášť s Rucci, přinášelo sice zábavu, informace, ale taky parádní kocovinu. Kvůli ní taky málem přehlédl list nadepsaný jeho jménem, který ležel pod jednou z lahví.
Drahý příteli,
děkuji ti za včerejší společnost. Až se ráno probudíš, já už budu někde na moři. Rozhodla jsem se strávit ještě nějaký čas na Hvězdopádu, abych urovnala své záležitosti. Ale nyní se obracím na tebe ne jako na přítele, ale jako na to, co jsi. Chci ti dát zakázku. Ta zakázka je na smrt kapitánky lodi Cizinec, princezny Rucci Dayne z Hvězdopádu. Cena nerozhoduje a má loď i s posádkou ti poté bude kdykoliv k dispozici. Věřím, že pro tebe bude tento úkol velkou výzvou a možná vrcholem kariéry. Jak víš, smrt dané osoby nelze provést jinak, než zlatou zbraní, komoditou teď velmi vzácnou. Zapoj kohokoliv budeš potřebovat.
Odpověď pošli na Hvězdopád.
Rucci Dayne
II.
Nana Talos seděla ve svém křesle a poslouchala hlášení jednoho z žebráků. Konečně se jí podařilo zjistit, proč najednou jistá část podsvětí ožila jak mraveniště před bojem. Zajímavé, pomyslela si. Milovala tyhle malé šarády a jejímu egu lichotilo, že aspoň někdy, i když v mnohem menším měřítku, je takovým malým Pavoukem. Ale teď měla chuť rozehrát trochu vyšší hru. A tak se najednou podsvětím šeptalo, že kdosi hledá toho nejlepšího zloděje. Zloděje, který obere samotného Magistra Magnificence Luku o jistou zlatou zbraň. A Nana věděla, že když se to podaří, mohla by mít dalšího Zlatého drápa. Další hračku, která by se dala hodit mezi nic netušící šlechtu, a způsobit tak trochu rozruchu. A jako bonus se konečně zbaví jedné otravné pirátské legendy.
III.
Uplynulo pět měsíců od oné osudné noci. Rucci stála na zádi Cizince, který kotvil u skal poblíž jedné téměř zapomenuté rybářské vesnice. Přišlo jí příjemně symbolické skončit příběh tam, kde začal. Nebe už potemnělo, když se jí za zády ozvaly kroky. Kdyby nevěděla, koho má očekávat, asi by ji překvapil zjev hubeného, hladce oholeného mladíka s tmavými vlasy do půli zad. Jen ty oči mu zůstaly. Oči muže, které už viděly mnohé a dávno si odvykly odvracet se i v okamžicích, které by normálním člověkem otřásly do hloubi duše.
Razzack si zdánlivě bezmyšlenkovitě pohrával s bohatě zdobenou dýkou. „Má lodivodko, myslím, že je čas dokončit zakázku.“
Znělo to tak prostě. A přitom ještě před dvěma měsíci myslel, že přijal úkol, který bude nad jeho síly. Přelstít někoho tak mocného a prohnaného, jako byl Luka, nebylo vůbec snadné. První zloděj zmizel někde v útrobách Lukova sídla a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Pokus odvrátit Lukovu pozornost k vědeckým experimentům kdesi daleko v Tyroši se taky nepodařil. Když se pak najednou na Razzackově prahu objevila lehce zakřiknutá dívka, na první pohled spíš intelektuálka než zlodějka nebo válečnice, moc šancí jí nedával. Naprosto netušil, jak se jí to nakonec povedlo. A jestli byla sama, nebo ne. Ale za měsíc mu posel nechal na domluveném místě balíček, ve kterém byla požadovaná zbraň. Když pak k jeho uším doputovala zvěst o novém fantomu podsvětí, prý ženě mnoha tváří a schopností, ani se nedivil.
Teď ale musel splnit poslední část úkolu. Rucci se otočila, odložila zpola dopitou láhev a zpříma mu pohlédla do očí. Na malý okamžik zaváhala. Ale už nechtěla couvnout, protože pak by bylo všechno jen horší. „Děkuju, příteli, žes nezklamal. Dokonči to, prosím. Vím, že od tebe to bude rychlé. A pak, však víš. Na mém stole najdeš všechny potřebné dokumenty…“ Odmlčela se.
Razzack pevně uchopil dýku a jediným plynulým pohybem ji zarazil Rucci přesně mezi žebra tak, že zasáhla srdce v nejcitlivějším místě. „Sbohem, má lodivodko, bylo mi ctí tě znát… snad najdeš to, po čem toužíš…“ zašeptal. A poprvé ve svém životě ucítil pálení v očích.
Chvíli stál nehnutě a jen se pokoušel vstřebat všechny pocity, které mu vířily v hlavě. Pak uchopil nedopitou láhev a párkrát si řádně přihnul. Když se mu vrátil jeho obvyklý klid, otočil se k teď už nehybnému tělu. A pak udělal to, co obvykle Beztvářní s mrtvými dělají. Protože takovou příležitost už mu nikdy nikdo nedá. Když skončil, opatrně zabalil tělo do pláště, sešplhal s ním do malé loďky na boku, a tu pak poslal vstříc vlnám.
IV.
Tentokrát bylo procitnutí rychlejší. Šedavá planina už ji neděsila. Pomalu se vydala kupředu, tam, kde někde na pomyslném obzoru vyvstávaly jakési tvary. A kde se při pozorném pohledu dal rozeznat i jakýsi pohyb. Tvary nabývaly rysy lidských postav, a kdyby byla živá, dalo by se říct, že se jí srdce rozbušilo několikanásobnou rychlostí. Protože jedna z postav měla až příliš známé obrysy.
TAK SE TI TO POVEDLO.
Zastavila se. Byla už tak blízko, ale teď se neodvažovala ani pohnout.
PŘIZNÁM SE, ŽE MĚ TO TROCHU PŘEKVAPILO. DOBŘE SIS TO POJISTILA.
Pojistila? Byla to jediná možnost, teda krom… však víš, jak to bylo před patnácti lety.
HM. TAKŽE TO JE JEHO VLASTNÍ PLÁN. ZAJÍMAVÉ. KDO BY TO BYL DO NĚJ ŘEKL. KAŽDOPÁDNĚ TĚ SEM POSLAL NATRVALO. NE ŽE BYCH NEMĚL CHUŤ MU TO PŘEKAZIT. ALE MÁM RÁD SVÉ HRAČKY VCELKU. TEDY TAM VENKU.
Chvíli jí trvalo, než to pochopila. A pak se rozesmála. Úlevou, překvapením a tak trochu i zadostiučiněním nad tím, že i bůh může být… zaskočen… A pak se vydala do míst, o kterých těch 15 let jen snila.
V.
Razzack van Derrack stál u kormidla a tiše si hvízdal. Tohle bude jízda, tohle bude jeho životní role. Rukou, která rozhodně nevypadala mužsky, si zaclonil oči barvy fialek. A pak už byla tahle mužská osobnost uložena kamsi do pozadí jeho mozku. Osoba, která ve všem vypadala jako kapitánka Cizince, se trochu šíleně rozesmála. A pak už jen otočila kormidlem a Cizinec se, jako už tolikrát, vydal za velmi bohatě vypadající obchodní lodí.
