12. Feredir - část třetí

O tři dny později.

Feredir stál u jednoho z haradských hřebců a kartáčoval mu srst. Práce kolem koní byla jedna z mála věcí, kterou při pobytu v Haradu miloval. Vlastně mu ani nevadilo, že ho zpovzdálí sleduje všudypřítomný Rávo. Vnímal tu chvíli klidu a cele se soustředil na to, aby koni vykartáčoval veškeré bláto ze štíhlých nohou. Proto si nevšiml, že se k Rávovi připojil Narmo a zatímco něco probírají, očividně ho sledují. Ostatní členové hlídky byli na lovu. Jemu bohužel lovit nedovolili, ač už se cítil o mnoho líp.

„ Myslím, že práci podkoního tě naučili dobře, co, dhaeraow?“ Feredir se otočil. Narmo seděl na nedalekém kmenu stromu a brousil si ostří své šavle.

„Nebo tě naučili i něčemu jinému? Já jsem ti totiž na tu tvou povídačku neskočil. Nejsem totiž žena, na kterou víš, jaké řečičky máš vytáhnout. Nejsem žena, kterou dojmeš svým šrámem na obličeji. Já ti nevěřím, nevěřím, že se někdo jako ty, syn zbabělce, za ta léta změnil. Spíš změkl povalováním se na haradských polštářích. A víš ty co? Možná bych ti mohl splnit to tvé přání. Mám dnes takovou náladu. Co dnes, že bych ji měl posledních sto let? Neřekneš nic?“ Narmo vstal a jeho šavle mířila na Feredira. „ Ale víš ty co, já nejsem řezník. Ani Rávo není“. Feredir ani nezaznamenal, že se za jeho zády ocitl Rávo a že stojí mezi dvěma šavlemi. „ Otupěly ti smysly, dhaeraow? Nebo ještě udržíš elfský meč? Protože promiň, ale ty haradské kusy železa jsme hodili někam do bažiny.“ Ve Feredirovi začalo klíčit chladné poznání, ale taky vztek. Vztek, že se k němu chová jak ke psovi. „ A co ty? Co tě přimělo opustit ty vaše chatrče v Lorienu?“ Otočil se a vytrhl Rávovi šavli. „Jste pořád stejní, stejně nezodpovědní a nasáklí alkoholem, jako tehdy, když jste nechali proklouznout trpaslíky z Thranduilových sklepů. Nemysli si, že si tě nepamatuju. Můj otec už tehdy Thranduilovi radil, ať vás vyhostí, ale on ve vás nějak nepochopitelně něco viděl.“ Narmovi se zúžily oči. Začali kolem sebe kroužit. „ Ty a tvůj otec. Povýšená sebranka, co při prvním nebezpečí zaleze jak spráskaný pes. Neměl jsem tě rád už předtím, ale zrádce a zbabělce nenávidím. Což mě přivádí k myšlence, co tak ti ozdobit i druhou tvář?“ neznatelným pohybem švihl v seku zápěstím, až se šavle otočila a Feredirovu tvář rozťala rána. Feredir se taktak ubránil další ráně, která se jen tak lehce dotkla jeho paže. Věděl, že bude muset použít vše, co se naučil i v Haradu, každou fintu, každý úskok, má-li mít aspoň nějakou šanci. Neztrácel čas mluvením a pokusil se prolomit Narmovu obranu půlměsícem. Kupodivu to zafungovalo a Narmova levá noha se zbarvila prosakující krví, na ruce však bylo jen škrábnutí. Narmo se zašklebil. „ Koukám, že tě haradští psi naučili nějaké nové triky“, protočil šavli v mlýnku. „ Víš, já jsem těch posledních sto let taky úplně nezahálel. Tedy poté, co jsem se probral z kocoviny, kdy jsme zapíjeli ty, co tak zbytečně padli pod Osamělou horou.“ Sek, výpad, mlýnek, oba dva se začínali lehce potit. Feredir se snažil ignorovat tepání v noze. „Tys byl někdy střízlivý? A já myslel, že vaše „jednotka“ kašle na předpisy, na velení a všechno, co je zajímá, je jen stále plný pohár medoviny. Nebo tě už vyhostili i odtam?“ Narmo odrazil jeho šavli a sarkasticky se zašklebil.

 „ Jakože by si Beriadan vyhostil vlastního syna? To asi těžko...a že pijeme? To nezastírám.Víš, ani teď nejsem úplně střízlivý, to abych vyrovnal tvou slabost, kdyby sis náhodou chtěl stěžovat. A stejně, kdo krvácí víc? Ten ochlasta z Beriadanovy družiny? Nebo snad ty? Aleoin potřebuje pobočníka, a já nemám rád konkurenci a nechci riskovat, že jí ty tvoje štěněcí oči připomenou staré časy. Hra končí. “ Odrazil tvrdě Feredirův úder a tentokrát on vedl klamavou ránu tak, že prosekl zespodu Feredirovu paži. Tomu podklesla šavle v ruce. Přehodil ji do levé ruky a taktak stihl odvrátit sek, který mu mířil na krk. V tom se Narmo přiblížil tak, že mezi jejich těly zůstala mezera tak na půl délky šavle. Než stihl Feredir zareagovat, rána vedoucí na jeho klíční kost ho ochromila a tlak zbraně ho dostal na kolena. Pokusil se ještě o protiútok, ale bylo pozdě. Šavle se mu vnořila do hrudi.

„ Hm, možná jsem ti mohl říct už na začátku, že umřeš a udělat to rychle, ale to by nebyla taková zábava. To by udělal Rávo. Ale mít to potěšení dívat se ti do obličeje, až ti řeknu, co se dozví Aleoin, to stojí za všechny medoviny světa “. Sklonil se k Feredirovi a cosi zašeptal. Vytáhl šavli a Feredirovo tělo se zhroutilo do spadaného listí.

Narmo se ušklíbl. Možná to všechno bude lehčí, než předpokládal. Ve dvou věcech Feredirovi nelhal. Nevěřil mu a nestál o konkurenci. A taky byla pravda, že na chvíli znejistěl, když si uvědomil, že jeho neortodoxní výchova mimo královský dvůr a jen částečně šlechtický původ by mohly být tak trochu nevýhoda při dvoření se dceři královské krve. Teď je to ale už jedno. A jak vysvětlí to, co se stalo? Hm...zrádce se pokusil uprchnout?

11. Feredir - část druhá

Bylo ke třetí hodině ráno, když dorazili do královského ležení. Stráže byly bdělé a vypadaly dost překvapeně, když jim Taurion oznámil, že opravdu nutně potřebuje vzbudit Aleoin. Naštěstí elfská princezna měla i tak lehké spaní, takže než se Taurion stačil pohádat s Narmem, který hlídal před jejím stanem, rozhrnuly se jeho cípy a Aleoin vyhlédla ven. „ Taurione! Snad vás nenapadly haradské hlídky? Kde jsou ostatní?“ Elf se uklonil: „ Má paní, velmi se omlouvám, že ruším v tuto nevhodnou hodinu, ale je tu něco, co si žádá tvou okamžitou přítomnost. Haraďané, kteří nás mohli zpozorovat, jsou mrtví, o to jsme se postarali. Ale máme někoho, o kom bys měla vědět a rozhodnout se sama, co s ním...“ Aleoin zatajila dech. Koho mohli zvědové chytit, že to nepočká? „Má paní, ať ti osedlají koně a já ti zatím vše povím.“

Narmo se vzdálil, aby připravil svého a princeznina koně na jízdu. Jeho citlivé uši ale i tak stihly zachytit útržky hovoru. „…Feredir….zraněný..Harad..“ Sevřel mimovolně ruku v pěst. Aby se tak vrátil, zrádce! To přece není možné! Jak se přiblížil, Aleoin zmlkla a naskočila na koně. Po celou cestu nepromluvila ani slovo. Jen její tvář byla najednou pečlivě pod kontrolou, ale bylo vidět, že hlavou se jí honí tisíce myšlenek.

Dojeli do tábora předsunuté hlídky asi hodinu po svítání. Všichni elfové už byli vzhůru. Aleoin seskočila z koně a bez jakéhokoliv slova zamířila k přístřešku, kde očividně odpočíval raněný. Narmo využil jejího rozpoložení a následoval ji. Trochu se obával, že u princezny převládnou emoce a chtěl být nablízku.

Feredir ležel na složeném plášti. Rávo nebyl naštěstí tak zaujatý, jako Taurion, takže si dal s jeho ošetřením docela záležet. Rány na obličeji byly vyčištěny a ta nejdelší úhledně zašitá. Rána na stehně byla ale hluboká, a i po ošetření ještě nějakou dobu prosakovala krev. Musel použít něco ze své železné zásoby bylin, aby tomu zabránil. Feredir poté upadl do spánku, spíš skoro komatu, ale očividně mu to pomohlo. Teď, ve svitu slunce, bylo vidět, že jeho pleť je mnohem snědší, než ostatních elfů, a nebyl už tak mrtvolně bledý. Přesto však zbledl, když spatřil Aleoin, a pokusil se aspoň posadit. Zkřivil bolestí tvář. „ Má paní“ podařilo se mu procedit skrz zuby „promiň, že nepokleknu, ale myslím, že jsem dostatečně blízko k zemi, abych vyjádřil svou úctu.“ Aleoin nebyla schopná slova. Netušila, že ji to tak zasáhne. Bylo hrozné vidět někoho, koho tak dobře znala, koho už milionkrát zatratila v myšlenkách a přála mu tu nejhorší smrt, v takovémto stavu. Pokusila se přimět své myšlenky, aby přestaly zmateně těkat a aby začaly řešit nějaký problém. Je to zraněný elf, proto je jí ho líto, stejně by se cítila, kdyby to byla třeba Faile. Je přece potřeba mu nějak pomoci, v tomto stavu jim není k užitku. Tak. Není k užitku. To si musí opakovat. Otevřela oči a přiměla tvář nasadit lhostejný výraz.

„ Co tu děláš, dhaeraow? Jaká troufalá myšlenka tě přivedla nazpět? Nevíš snad, že už sto let je tvůj rod zatracen a zapomenut a jeho členové jsou vyhnanci bez jména? Jak se vůbec opovažuješ přijít mi na oči? Jak vidím, stýkal ses s haradskou špínou. To si myslíš, že má paměť je krátká jak paměť tvých lidských přátel? Že jsem zapomněla na tvé přísahy a jejich porušení?“

Feredir sklopil oči. Pokusil se promluvit, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Vtom přistoupila Faile. „ Má paní, dej mi chvíli, zkusím mu ulevit, aby byl schopný s tebou mluvit.“ Aleoin ji zlostně odehnala. „ Já sama se o to postarám. Já sama určím, kolik bolesti mu nechám, aby mu připomínala jeho činy.“ Z brašny u pasu vytáhla svazek bylin, které zapálila a položila před sebe na kámen. Pak vytáhla krabičku s mastí a chvějícími se prsty ji namazala na rány na Feredirově hrudi a noze. Položila dlaň na jeho hruď a zkoncentrovala svou mysl, vytěsnila vše až na myšlenku na světelný paprsek, který sílil, jak mu dodávala sílu zaříkáváním. Po deseti minutách oddálila dlaň. Feredirovi se vrátila barva do tváří, nicméně byl ponořený do hlubokého spánku.

Aleoin se vztyčila. „ Dejme mu pár hodin spánku. Zatím bych něco posnídala. Je také třeba vyřešit ty haradské zvědy. Ať má naíb nad čím přemýšlet. Uřízněte těm čtyřem hlavy a dejte je do sedlového vaku jednoho z koní. Já pak napíšu naíbovi vzkaz. “

Jusufe Al Máliku, Naib al Haradddíne, Amire, Hirame Akbare,

patří vám mé díky. Do našich rukou jste vydali toho, jež dlouho unikal našemu zraku. Jako poděkování přijměte zpět i něco vašeho. Leč nejsem si jistá, zda smrt jednoho z našich bratří není cennější, než pouhé čtyři haradské hlavy. Budu o tom přemýšlet, až budu sčítat vaše padlé na bojišti, jež nás čeká. A vězte, že naše šípy jsou rychlé, oči našich lučištníků se vyrovnají horským orlům a paže našich válečníků se zocelovaly po dlouhá století. Ještě se můžete vrátit do svých domovin. Neučiníte-li tak, vězte, že to, co se dosud ukrývalo ve stínech stromů, vás dostihne.

Aleoin, dcera Thranduilova, pána Temného hvozdu

Smotala svitek a zastrčila ho do sedla. Pak koni něco dlouze šeptala do ucha. Plácla ho po zadku a kůň vyrazil s větrem o závod směrem, kde tušili haradské ležení.

Bylo krátce po poledni, když Feredir procitl. Cítil se, jako by spal několik dní a události dní předchozích byly jen sen. V tom snu ale viděl oči a slyšel hlas, který znal, ale ten hlas řezal jak kus ledu. Otevřel oči, a pokusil se posadit. Vtom se na jeho krk přitiskla chladná ocel. „Vstávej opatrně a pamatuj, že sleduju každý tvůj pohyb, dhaeraow. Ať už jsi sem přišel s jakýmkoliv úmyslem, uděláš jednu hloupost a už nebude nikdo, kdo by tě vyléčil“, prohlásil chladně Narmo. Pak gestem pokynul Faile, která zrovna diskutovala s princeznou. Aleoin si všimla přerušení a otočila se k nim. Na rozdíl od rána, teď už se plně kontrolovala. „Myslím, že ta šavle nebude třeba, ale pokud chceš, můžeš zde zůstat. Není nic, co by nemohl v tuto chvíli slyšet kdokoliv z přítomných“. Narmo podstoupil, opřel se o strom, vytáhl čutoru s medovinou, ale i přesto byl stále ve střehu, stejně jako Rávo.

Aleoin se posadila na pařez. „ Poslouchám…“

Feredir se zhluboka nadechl a lehce chraptivým hlasem začal: „ Má paní, nikdy jsem nedoufal, že tě ještě někdy uvidím.“ „ Pochlebování si nech“ přerušila ho drsně, „chci vědět, proč jsi tady.“ „ Ten příběh je delší, než se zdá. A musím se vrátit tam, kde to začalo. A prosím, nepřipomínej mi, co tvůj otec a ty, vím to možná líp, než si myslíš. Když se tehdy můj otec s pánem Thranduilem tak pohádal, naplnila se jeho míra trpělivosti a cítil se hluboce uražen tím, že je považován za zbabělce. Ještě tu noc svolal všechny své bojovníky. Mně řekl, že jestli jsem jeho syn, tak ho budu následovat i s jeho družinou. Nevěděl jsem, co se stalo, řekl mi to až cestou. Utábořili jsme se na noc asi 2 hodiny jízdy od tábora. Ráno se mu to ale asi rozleželo v hlavě a vyslal mně a několik dalších bojovníků na výzvědy. Byli jsme připraveni, že byl pán Thranduil opravdu v ohrožení života, že celá naše jednotka zasáhne. Ale nestalo se. Místo toho jsme sledovali, jak ještě na bitevním poli jsme prohlášeni za zrádce. Stáhli jsme se a jeli celý den a celou noc, snad abychom nechali náš hněv a žal za sebou. Pravdou je, že jsme ani nijak netoužili potkat skřety a jiné tvory. Jeli jsme až na jižní hranici Temného hvozdu. Tam jsme se rozdělili. Ti z nás, kteří nebyli v našich jednotkách tak dlouho, aby si je kdokoliv spojoval, se vrátili do Temného hvozdu. Tak jsme přišli asi o 20 mužů. Zbytek se rozdělil a já zůstal s otcem ve skupině asi 20 bojovníků. My jsme pokračovali na jih. Několik let jsme se skrývali v odlehlejších částech Lorienu, ale pak jsme narazili na jednotku, která nás odhalila. Pán Thranduil byl asi v našem popisu velmi důkladný. Stáhli jsme se z Lorienu a rozptýlili jsme se po hranicích Gondoru a Rohanu. Několik desítek let byl klid, žili jsme jako hraničáři a vlastně nám nic nechybělo. Pak ale začal nepřítel zbrojit a my jsme se rozhodli skřety lovit, nicméně jednou jsme přecenili naše síly a přišli jsme o téměř všechny muže včetně mého otce. Možná to bylo i tím, že se skřety nečekaně putovala jedna haradská jednotka, která se vracela na jih. Mě a zbytek mužů zajali. Jejich velitel si ale všiml našich schopností a dal nám nabídku, která se neodmítá. Přijali jsme ji. V tu dobu jsem už neměl chuť se dál skrývat, vlastně jsem neměl za co bojovat a zemřít sám nebo v něčí službě mi přišlo vlastně nastejno. Navíc naíb Haitham byl poměrně vzdělaný muž a ač nám dával najevo své opovržení, že příslušníci naší rasy jsou ve službách obyčejných lidí, dokázal vést i dlouhé a podnětné rozpravy. Krom toho, jeho šermířská škola by zahanbila i mnohé naše učitele. A s dostatkem kvalitního tabáku ve vodní dýmce se dá zapomenout i na hanbu, bolest, hořkost a touhu po smrti. Možná by mi bylo líp, kdybych si jednou dal dávku zapomnění. Nemuselo by přijít to, co nevyhnutelně přišlo. Na šachovnici Středozemě se hnuly figurky. Vatahy byly svolávány do boje. Poprvé jsem musel vytáhnout zbraň proti Gondorským. Opil jsem se potom tak, že jsem střízlivěl dva dny. Ale to nestačilo. Když jsme se spojili s vatahem naíba Hirama, začali nám všichni dávat najevo opovržení. A jednoho dne jsem našel jednoho ze svých přátel za stanem, s prořízlým hrdlem. Na mě si zatím netroufli, měl jsem pověst dobrého šermíře, ale možná by to netrvalo dlouho. Ten večer jsem slyšel naíba Hirama, jak se domlouvá s Haithamem na naše využití. Měli jsme být návnady, živé štíty. Zvědové v první linii, které nebude škoda obětovat. Mluvili o nás tak, že jsem měl chuť vyskočit a udělat jim to, co jejich vojáci mému příteli. Pak se zmínili o tom, že elfy vede žena a že tedy je jich osud už předem zpečetěn.

Nevydržel jsem to. Léty nahromaděný vztek mě proměnil v berserka. Než se kdokoliv vzpamatoval, vynořil jsem se ze stínů a Haithamovi podřízl hrdlo. Pak jsem se dal na zběsilý úprk. Ukradl jsem koně. Ale když jsem chtěl vyjet z tábora, tři vojáci mi zastoupili cestu. Prosekal jsem se, ale zranili koně i mne. Poslali za mnou lovce. Ale ten zbytek už víš, má paní. Chtěl jsem jen umřít pod stromy. Ne někde v písku, mezi tisícovkou padlých nepřátel. Vím, že mne tvůj otec odsoudil, ale mám-li si vybrat, volím smrt z rukou těch, co mi byli domovem“.

Aleoin seděla nehnutě a její pohled byl upřen kamsi mezi stromy. V hloubi duše věděla, že nemá nejmenší právo toho muže odsoudit, možná před ostatními, ale ne sama před sebou. Byla však elfí princezna, jediná dcera svého otce.

„ Tvá slova a tvůj příběh pohnuly mým srdcem, ty, který jsi ztratil jméno. Možná je třeba přehodnotit, co bylo vyřčeno. Ale to nepřísluší mně. Nechám tě zde a chceš-li smýt aspoň část hanby, jež leží na vašem rodu, dokaž, že jsi stále dobrým bojovníkem a schopným zvědem. Tato hlídka sleduje východní stranu, a jak jsi viděl, dokáže se postarat o příliš zvědavé haradské oči. Můžeš se tedy i pomstít těm, kteří, jak říkáš, plivali na naši rasu.

Ale možná měl tvůj příběh jen zastřít pravdu. Proto zde nechám Narma a Ráva a do tábora se vrátím jen s Faile. Modli se, aby tvé činy odčinily aspoň část toho, co jsi učinil. A aby krev nepřátel, jež proliješ, nahradila tu, jež prolili naši bojovníci, když místo tebe chránili mne u Osamělé hory“. Viděla nekonečný smutek v jeho očích a věděla, že musí vstát, aby on neviděl do těch jejích. Rychle se otočila, vydala pár posledních příkazů a s Faile po boku odcválala pryč.

10. Feredir - část první

Zde je třeba dát krátký úvod. Tato povídka vznikla jako vůbec první příběh z alternativní Středozemě. Odehrává se v době, kdy spojené jednotky Stínů Lorienu a temnohvozdských hlídkovaly v Jižním Ithilienu, nějaký týden před bitvou o Helmův žleb. 

Taurion, Rávo a pět dalších elfů se nudilo na hlídce. Aleoin je už před několika dny vyslala jako předsunutou skupinu, která měla za úkol prozkoumávat a hlídat krajinu na východ od postupujícího vojska. Dneska se utábořili uprostřed malého remízku, jednoho z těch, které zbyly v severním Ithilienu. Jinak byla krajina pokrytá sem tam keři, v místech, kde byly močály a vyvěraly potoky, se zelenalo rákosí. Ale les aby pohledal. Na druhou stranu, krajina byla aspoň přehledná. Ale to je právě nudilo. Poslední skupinu skřetů potkalo vojsko před dvěma dny, což Rávo zjistil, když večer podával Aleoin pravidelné hlášení. Než se konečně spojí s ostatními vojsky, a potáhnou do oné rozhodující bitvy, tak jim meče otupí a šípy opelichají. Padla tma a 6 elfů usnulo. Taurion seděl v rozsoše buku a trochu snil, trochu bděl. Náhle jeho citlivé uši zaslechly pravidelný, no řekněme pravidelný zvuk, který nemohl být nic jiného, než kopyta jednoho....dvou? ...spíš tak pěti koní. Okamžitě připravil luk a než stačil cokoliv říct, ostatní elfové už byli také na nohách, bleskurychle uklidili ležení a vyšplhali na další dva stromy. V měsíčním svitu se záhy ukázaly na pláni před nimi siluety jezdců. Očividně haradských. Konečně! Ale skupina nebyla tak jednotná. Vypadalo to, že první kůň už běží z posledních sil a postava na něm se také nedržela příliš pevně. Čím blíž byli, tím jasnější bylo, že čtyři z haradských jsou na lovu.
Taurion pokynul ostatním. Tiše se nachystali ke střelbě. Zkusí ty čtyři zabít a pátého vzít jako zajatce. Nepřítel nepřátel by se mohl hodit, minimálně jako zdroj informací. Zabít ho mohou i později.

Jezdci se rychle blížili k remízku, kde se elfové ukrývali. Už bylo vidět potetované tváře haradských pronásledovatelů, tvář prvního byla však pokryta blátem a zaschlou krví. Taurion dal signál a čtyři luky vypustily smrtící střely. Na takovou vzdálenost bylo pro elfy lehké se trefit. Čtyři jezdci se skáceli z koní, kteří setrvačností pokračovali směrem k remízku. To už Taurion a Faile, jediná elfka v jejich družině, seskakovali ze stromů a s posledním pohledem do krajiny, aby se ujistili, že to není léčka, vyběhli vstříc koním. Kdo jiný, než elfové, zvládne uklidnit koně během pár vteřin. Pátý kůň se zastavil sám. Na pokraji sil, stál, pot z něj odkapával a hruď se rychle zdvíhala. Což se nedalo říct o jezdci, který už jen bezvládně sklouzl ze sedla a zůstal ležet vedle koně. Pětice elfů ho obstoupila. Takto zblízka bylo vidět, že jeho pleť postrádá snědost Haraďanů, jeho vlasy, nepravidelně ostříhané, byly asi kdysi světlé jak lány obilí. Roztrhaná haradská tunika byla zvlhlá potem a krví a kožené kalhoty pokrýval prach, na stehně levé nohy sražený do koláče zasychající, ale stále prosakující krve. Byl div, že se jezdec vůbec udržel v sedle až do teď.

„ Pokud z něj chceme dostat aspoň pár slov, neměli bychom ho tu nechat vykrvácet,“ pronesla do ticha Faile. Mlčky uchopili raněného a přenesli ho do stínu stromů. Faile vytáhla čutoru a kus látky, aby ho mohla omýt a ošetřit. Vtom Taurion ucukl, jako by se spálil. „Ani se ho nedotýkej! Je to dhaeraow (zrádce), syn prokletého rodu, který si nezaslouží, aby se ho ještě někdy dotkla ruka elfa a aby mu stromy poskytly svůj stín k odpočinku!“ Raněný zasténal a jak pohnul hlavou, poodhrnuly se mu vlasy a odkryly špičaté uši. „Copak jste zapoměli na rod Drauge? Na to, jak opustili svého vládce? Tohle je Feredir, syn zrádce Almacolla. Mysleli jsme, že je už dávno mrtvý“, dokončil nenávistně.

V noze mu tepala nekončící a sílící bolest, jako za závojem slyšel změť hlasů. Do vědomí mu proniklo nenávistně pronesené slovo zrádce. Tušil, že nebude vítán, ale chtěl už konečně domů. Vidět stromy, vidět ji, a pak klidně strávit život osamoceně ve vyhnanství. Hlasy nad ním se hádaly. „…..předvést před paní Aleoin...rozhodnutí…“. Pokusil se otevřít oči. Tvář se mu zkřivila, když se pohybem svalů opět ozvala dlouhá sečná rána vedoucí zpod oka až dolů na čelist. Až v tu chvíli si všimli, že už se probral. Nejstarší z elfů se nad něj sklonil. „Kdybych věděl, koho zachraňujeme, nechal bych je, aby tě ulovili a až by ti dopřáli, co ti patří, pak teprve bychom pozvedli svoje luky. Ale nestalo se, tak ať tě soudí paní Aleoin. Nemyslím si, že bys mezi tím měl cokoliv zkoušet. Rávo tě ošetří, ale jen tak abys byl schopný přenosu do nitra lesa a nevykrvácel, než tě spatří paní Aleoin. Pak se rozhodne o tvém osudu“.

Otočil se a gestem přivolal koně pro sebe a Faile, která ho doprovázela. „Vrátíme se ráno“.

Vyrazili cvalem na cestu. Nějakou dobu jeli mlčky a pak to Faile nevydržela. „Vím, že budu vypadat jako neznalá, ale snad mě omluví mé mládí. Nevzpomínám si, že by mi kdo kdy vyprávěl o rodu Drauge. Ale tvůj tón a výraz byl dost přesvědčivý…“ odmlčela se. Taurion jel chvíli mlčky. Pak s pohledem upřeným kamsi za horizont začal vyprávět.

„Bylo to za doby, kdy Osamělé hoře vládl drak. Tedy spíš tehdy, když se Thorinovi , jeho družině a lidem z Jezera podařilo draka zabít. Tehdy vytáhl k Osamělé hoře každý, kdo myslel, že by mu snad mohl připadnout díl pokladu. Už dříve náš pán Thranduil zjistil, že v drakově pokladu jsou i elfské klenoty nezměrné ceny. Obával se však zrady trpaslíků, proto se vypravil k Osamělé hoře s celým vojskem. Doprovázela ho tehdy i jeho dcera Aleoin s družinou vedenou jejím pobočníkem Feredirem. Povídalo se, že jak Thranduil naslouchá Feredirovu otci Almacollovi, tak Aleoin není její pobočník také lhostejný. Feredir byl už tehdy dobrý bojovník, a jeho otec se rád vzdal věcí válečných, aby se mohl cele věnovat politice. Teď to bylo poprvé, co se Thranduil a Almacollo neshodli. Almacollo nesouhlasil s celým tažením, vyčítal Thranduilovi aroganci a přílišnou sebedůvěru. Přesto ho však následoval. Večer před rozhodujícím střetem se ale oba pohádali tak, že král nazval Almacolla zbabělcem. Padlo hodně ostrých slov a Thranduil se neovládl. Pokud za ním Almacollo nebude stát, zrazuje jeho a tedy i elfský národ a takové služebníky on nepotřebuje. Ale jaké bylo jeho překvapení, když ráno uviděl prázdné ležení, kde dřív stály stany Almacollovy družiny, ale s otcem a stovkou bojovníků zmizel i Feredir. Bez slůvka rozloučení, vysvětlení. Jak bitva dopadla, sama víš. Ale Thranduil ještě toho rána prohlásil Almacolla a celý rod Drauge za zrádce, jejich jméno nechal vymazat z mapy rodů a již nesmí vkročit do Temného hvozdu. Aleoinin cit se přeměnil v chladnou zlobu. Nezapomněla, jak Feredir přísahal, že ji bude chránit. Jak se holedbal, že bude vždy jejím pobočníkem, že jeho čest válečníka nebude nikdy pošpiněna. Proto, když se vrátili do Temného hvozdu, odjela do sídla rodu Drauge, aby osobně dohlédla na vyhoštění všech, kdo měli co společného s Feredirem. Nikdo z těch, co odjeli od Osamělé hory, už nebyl nikdy spatřen. Až dosud. A jak je vidět, krev zrádce se nezapře…“

9. Vlk a růže

Elfský tábor na okraji lorienského hvozdu by běžný stopař nenašel. I když družina, která vyjela z Temného hvozdu, měla větší zastoupení těžkooděnců, než bylo v kraji zvykem, nechyběli v ní ani ti,  kteří věděli, jak ležení skrýt před nechtěnými zraky.

Jenže Narmo a ostatní z Beriadanovy jednotky nepatřili k běžným stopařům. Navíc tuhle krajinu znali zpaměti potmě i za světla a neušla jim sebemenší změna, která se tu stala. Teď seděli opodál kryti hustým lískovým porostem a tiše se radili, co dál. Teprve svítalo, takže si dovolili nechat i koně blízko, hlavně poté, co zjistili, že v okolí není žádná hlídka.
Nebylo žádných pochyb, koho mají před sebou, už podle zástavy u hlavního stanu. Jenže i když už mnohokrát navštívili Galadriel a věděli, jaké mravy panovnický dvůr vyžaduje, s Thranduilem a tedy i jeho dcerou se  zatím nesetkali. Nejblíž snad tomu byli, když se stala ta nehoda s trpaslíky uprchlými v sudech, které jaksi nechali v noci proklouznout mezi svými hlídkami. A ani tehdy to nebyl sám král, ale jeden z jeho pobočníků, který je vyhledal. Na Legolase natrefili párkrát náhodou při loveckých výpravách, ale tam si slíbili vzájemné mlčení, takže o tom vlastně Thranduil ani Beriadan nevěděli. Ani jeden z potomků totiž nechtěl riskovat hněv nebo významné mlčení svého otce.

Ale Aleoin byla velká neznámá. Jak asi může vypadat dcera Thranduila? Co vše po něm zdědila? A zvládá vůbec tyhle polní podmínky? Nejde jen o vrtoch znuděné šlechtičny? Otázky, samé otázky...

Narmo měl ale pochyb už dost. Pokynul Rávovi a ostatní nechal, ať v klidu odpočívají. Vyvedli koně a namířili si to mezi stromy směrem, kde věděli, že se ukrývá ležení. Naprosto schválně se snažili jet co možná nejhlasitěji a nejpomaleji, protože to poslední, oč stáli, byla nějaká šipka do zad.

"Stát!" ozval se velitelský hlas a do cesty jim vstoupil ozbrojenec s kopím. Zelená brokátová tunika, přes ni zdobená zbroj a na hlavě přilba s chocholem. Narmo s doprovodem zastavili. To už se jim za zády vynořili další dva podobně oblečení elfové, jen s velkými štíty tvaru mandle se znakem zlatého břečťanového listu a s vytasenými šavlemi. " Kdo jste a co zde pohledáváte? "
Narmo seskočil z koně a snažil se celou dobu dávat najevo, že má mírové úmysly. Sáhl do sedlové brašny a vytáhl listinu. " Jsme zde na žádost paní Galadriel. Mám pro vaši princeznu list, který vše vysvětluje. Ale předám jí ho jen osobně."
Ozbrojenec si ho chvíli měřil přes stažené hledí a i když mu nebylo vidět do tváře, Narmo tušil, co si tak může myslet. Ale bylo mu to dost jedno.  Ozbrojenec nakonec pokývl. Naznačil, že i Rávo má  seskočit z koně, a pak se vydali do tábora. Ten už začínal ožívat.

Uprostřed na jednoduché židli seděla elfka. Tmavé dlouhé vlasy jí zčásti padaly přes ramena jak vodpoád, zčásti už byly zapletené díky služebné, která stála za ní. Tvář s neproniknutelným výrazem jasně ukazovala, čí je dcera. Tentýž velitelský pohled, i když z tmavých očí, ostré rysy a hrdé držení těla. Oblečená byla do tmavé tuniky prošívané stříbrem, která ač jednoduchá střihem, jasně prozrazovala velmi drahý materiál. Opodál visela zbroj, ne tak robustní, jako u jejích strážců, ale očividně velmi funkční.

Narmo se zastavil a na chvíli úplně ztratil řeč. Tohle nebyla žádná křehká květinka. Dívat se na ni bylo jako obdivovat divokou kočku na lovu. Lehce zatřásl hlavou, aby se mu vrátila ztracená rovnováha. No tak je vznešené krve...a co? Odolal nutkání vytáhnout čutoru a raději mlčky předal list, který mu Beriadan svěřil.

Aleoin taky nebyla tak klidná, jak její vzhled napovídal. Ještě než Zlatý list přivedl návštěvníky do tábora, jeden z jejích zvědů už jí hlásil, že se blíží podezřelá skupina. A jí na pár okamžiků vynechalo srdce, když jí došlo, že se asi konečně setká s proslulými Stíny Lorienu. Jenže ten, co stál před ní, na samotného vůdce nevypadal. Na to byl moc mladý, málo zjizvený a ...honem přemýšlela, co kdy dál o Beriadanovi slyšela. Rozhodně neměl tmavě plavé vlasy a oči šedivé jak zatažená obloha. Držení těla, co připomínalo číhajícího vlka, by odpovídalo, ale...Rychle se vzpamatovala. Naštěstí, jak si všimla, nebyla jediná, koho vzájemné setkání zaskočila. Aby zakryla rozpaky,  převzala list a začetla se.

"Má drahá, zatím jen zpovzdálí sledovaná neteřinko,
nemohlo mi ujít, že lesy, které chráníme, projíždí takto vzácná návštěva. Dobře, mám-li být zcela upřímný, má na tom zásluhy i paní Galadriel, která mne upozornila.
A i její zásluhou je to, že se setkáváš se Stíny Lorienu. Doteď jsem chtěli být neviděni, ale je na čase, abychom odhodili staré sváry a pomohli krvi naší krve. I když to možná nevypadá, ti, kteří před tebou stojí, jsou válečníci zocelení mnoha boji se skřety a jinou verbeží ve službách Temného pána. Chápu, že máš s sebou jistě ty nejlepší z nejlepších (a přál bych si, aby mezi nimi byl i Zlatý list, na nějž se nedá nedá zapomenout). Ale boj, který povedete, je jiný, než jste zvyklí. Dovol tedy své mysli přijmout návrhy, které od mých družiníků vzejdou. Možná nebudou podány tak dvorským jazykem, jak jsi zvyklá. Ale teď potřebujete znát i ty možná ne tak čisté a rytířské šermířské finty a naučit se plánovat léčky, kterými nepřítele zmatete. A v tom si troufám tvrdit, jsme nejlepší.

Popřej tedy sluchu Narmovi i ostatním. Snad se brzy setkáme i my dva, leč zatím mne mé povinnosti drží jinde.
S úctou
Beriadan, syn Oropherův, kapitán Stínů Lorienu"


Pomalu složila papír a pohlédla na ty dva před sebou. Chvíli mlčela, potřebovala si rozmyslet, co dál. Odmítnout takovou nabídku by bylo víc než pošetilé, ale teď zvažovala, co vše z toho může plynout. A vlastně byla dost zvědavá.
"Vítejte v našem ležení. Jsem Aleoin a těší mne, že vás poznávám." Povstala z křesla s lehkou úklonou hlavy.
Narmo věděl, že by se měli představit. Jenže ho natolik přitáhly ty oči temné jak nejhlubší noc, že než se vzapmatoval, už ho předběhl Rávo. " Má paní, i nám je potěšením. Mé jméno je Rávo, " usmál se na princeznu a předvedl dokonale dvorskou úklonu. Narmo se lehce zamračil. Ty chvíle, kdy z jeho nevlastního bratra promlouvala dávná dvorská výchova, ho pořád ještě dokázaly lehce otrávit. "Jsem Narmo, princezno..." pronesl a jeho úklona byla o dost menší. Nebude ze sebe dělat dvořana, ani před někým takto vysoce postaveným. Aleoin se pobaveně pousmála. " Stačí Aleoin, tak mne nazývají přátelé. Ráda teď uvítám i ostatní členy vaší družiny. A jeden z vás tu může zůstat a seznámit mne s vašimi plány, návrhy a předat mi aspoň část znalostí okolí. " Tázavě se na ně podívala.
Na chvíli se k ní otočili zády. To aby Rávo nemusel skrývat potměšilý úsměv, říkající, že on tu rozhodně zůstat nemusí. A taky aby si Narmo nenápdně dodal kuráž pár hlty medoviny. Když se obrátili k místu, kde předtím stála, už se zas cítil ve své kůži. Jenže Aleoin už mířila k velitelskému stanu, kde měla na stolku rozložené mapy. Pokrčil rameny a vydal se za ní.

A tak začalo spojenectví, které se ještě před několika měsíci zdálo nemožné.

8. Třetí věk

...občas mám pocit, že jediné, co nás může odvést od fatalismu, je učit se od lidí. Dívat se na každý den, jako by měl být poslední. Jedinečný. Neopakovatelný. Nacházet krásu v slunečním jasu. Pokaždé znovu žasnout, když lístky buků na po dlouhé zimě vyraší z pupenů a země se rozvoní jarem…“ Svist šípu, který se zapíchl těsně vedle Beriadanova ucha přerušil myšlenku a vrátil ho zpátky do reality. „Vypadals tak zasněně, až jsem se lekl, že začneš mluvit ve verších“, ozvalo se z druhé strany paseky. Tam stál Narmo a s potměšilým úsměvem právě podruhé napínal luk.“Nepodceňuj moje dávno nabyté vědomosti, drahý synku, a být tebou, trénuju si postřeh“. A s těmi slovy už letěla k Narmovi vrhačka, které už nestačil uhnout, takže byl najednou o roh u opasku lehčí.
Beriadan se protáhl. „Tak rozcvičku bychom měli za sebou. Nebo ti mám ukázat, že zatímco Maglor ze mě nikdy nebude, tak Belegovi Lučištníkovi se s přehledem vyrovnám?“ Mrkl na Narma, který pro jistotu moudře mlčel.
„A co ty? "

Narmo natáhl luk a hledal ideální cíl. Ale než se rozmyslel, Beriadan ho zarazil. „Dnes budeme střílet něčím speciálním“, prohlásil a vytáhl ten nejkrásnější luk, jaký kdy Narmo viděl. Luk natřikrát elegantně prohnutý, očividně skládaný z plátů rohoviny, bohatě zdobený elfskými řezbami. „Ano, takovéto zbraně už několik set let nikdo nevyrábí. Asi už zapomněli.“ Natáhl tětivu a zasadil šíp. Vystřelil. Šíp hladce přeletěl celou louku a zabodl se do terče až po opeření. Pohladil luk a předal ho Narmovi. „Teď ty.“ Narmo uchopil luk, jako by držel v ruce neobyčejně cenný drahokam. Při pohledu na něj opustila Beriadana nostalgie a vrátil se mi obvyklý sarkastický humor. „Pořád je to jen luk, ne šperk, který hodláš dát dívce svého srdce. A já potřebuju, aby ses nebál ho natáhnout naplno. Jestli to ovšem zvládneš.“ Narmo se nadechl, napjal svaly a natáhl tětivu. Šlo to překvapivě lehce, jako by luk sám chtěl být napnut až do krajnosti. Vystřelil. Šíp letěl jako sokol na lovu a zabodl se hned vedle předchozí střely. Beriadan uznale zamručel.

Po hodině střílení uznali, že je třeba i odpočívat. Natáhli se do trávy a nechali střelnici dalším elfům, kteří do té doby poměrně uctivě postávali opodál. Beriadan uložil luk zpět do pouzdra a zvážněl.

 „ Víš, nevytáhl jsem tě takhle ven střílet jen tak pro nic za nic, to už jsi asi pochopil. Zvlášť poté, čím jsme teď stříleli. Jsi jeden z mých nejlepších bojovníků a nechce se mi tě nechat tady jen tak se povalovat. Je na čase zjistit, co se děje tam venku. Nepřítel shromáždil armádu, větší než kdykoliv předtím. Pochodují s ním skřeti, haradští válečníci i umbarští korzáři. Gondor ani Rohan nemá dost sil, aby je zastavili.“ Narmo se ušklíbl:“ Co je nám po lidech? Ty nejsi Ereinion Gil-galad a lidé dávno nemají Elendila.“

Beriadan mu mlčky podal smotaný vzkaz, který mu ráno přinesl jeden z šedivých holubů hřivnáčů, oblíbených to poslů paní Galadriel.

"Příteli,
časy jsou zlé, to víš jistě nejlépe sám. Ti, kteří slouží Nepříteli, se osmělují čím dál víc. Velice oceňuji vaše akce na hranicích, bez nich by dávno nebyl náš les tak v bezpečí. Ale teď mám na tebe prosbu. 
Chápu, že tvé vztahy s Temným hvozdem jsou chladné. Ale věřím, že ani tobě nebude lhostejný osud těch, kteří i přes nevoli krále vyrazili na pomoc našimi a gondorským. Vede je princezna Aleoin a jsou na cestě už týden. Brzy tedy budou velmi blízko vás. Tví elfové jsou přesně to, co potřebují, aby dokázali ze sebe dostat to nejlepší. Navíc kdo zná okolí až k Ithilienu lépe, než vy? 

Nepřikazuju ti to. Jen tě žádám, abys zvážil, zda zůstat skrytí jako doposud, nebo zda jsou tví bojovníci připraveni vyjít ze stínů a pomoci těm, s kterými jsi, i když vzdáleně, spřízněn.

Nechť tvé kroky střeží Valar

Galadriel". 

Narmo se zarazil. „Ano, princezna Aleoin se vzepřela otci a vytáhla s armádou na pomoc lidem. Mají ovšem drobný problém. Už léta skutečně nebojovali. Nejsou připraveni na krutost skřetů ani na haradskou úskočnost. Potřebují tak trochu zkazit. Tedy, hlavně naučit se nebojovat jako vznešení elfové, ale tak nějak po našem. Že při tom pochytí i jiné věci...hmmmm…smutný příběh. Vezmeš co nejvíc našich to půjde a setkáte se s Aleoin za hranicí Lorienu. Dáš jí ode mne list. Pokud tě nevyhodí poté, co si ho přečte, tak máš vlastně vyhráno. Zprávy o postupu mi pošleš po nějakém vhodném ptactvu. A pak je tu ještě ten luk. Až budete už blízko ležení Haradu, chci, aby se dopis, který ti dám, dostal k Amiru Hiramovi. Asi už tušíš, jak. Amira zabíjet nemusíš, to se ti asi ani nepovede. Ale kohokoliv jiného…A teď běž, času je málo.“

7. Mezitím v Temném Hvozdu

A teď je třeba udělat si menší příběhovou odbočku směrem k Temnému Hvozdu. Neboť není zde vše tak, jak psal ve svých knihách pan profesor.

Thranduil po oné nešťastné noci po bitvě na pláních Dagorladu truchlil mnoho dní. A možná mu v skrytu duše doutnalo přání, aby na ten obrovský žal nemusel být sám. Ale znal svého bratra a věděl, že odpuštění a shledání se jen tak nedočká.

Plynul čas a král měl brzy jiné starosti. Jeho choť mu totiž dala dvě děti. Napřed prvorozeného Legolase, plavovlasého, jako on sám. Nezdolného, ale přesto diplomatického, rychlého jak vítr. S lukem se mu také málokdo vyrovnal. Až měl Thranduil podezření, zda se při svých výpravách náhdou nepotkává s jistým uskupením, známým jako Stíny Lorienu. Před Legolasem ale o jeho strýci mluvil málokdy.

Druhá přišla na svět dcera. Pojmenovali ji Aleoin. Zdědila otcovo charisma a přirozenou autoritu, ale tmavé vlasy po své matce. A ač se vzdělávala ve všech klasických dvorských disciplínách, mnohem raději jezdila se svým bratrem na lov. Její neohroženost se brzo stala legendární, takže ji uznávali i bojovníci elitních jednotek Temného hvozdu.

Onoho večera se už asi posté pohádala s otcem ohledně situace, která znepokojovala celou Středozem. Mordor kypěl životem, dá-li se to tak nazvat a odkudsi se šeptem šířila informace, že snad byl nalezen Prsten. Do toho na jihu začali Haraďané jeden z dalších pokusů o rozšíření ejich sféry vlivu. Skřetí komanda se objevovala v Gondoru a i hranice Temného hvozdu byly mnohem častěji atakovány přisluhovači Saurona.

A teď přišla zpráva od samotné paní Galadriel. Tu ale Thranduil odložil do papírů na spálení. Že se ti dva příliš nemají v lásce, Aleoin věděla. Ale taky jí neušlo, že Legolas se chystá na výpravu do Roklinky. Což bylo víc než podezřelé. Když v nestřežený okamžik dopis z Lorienu získala a přečetla, bylo o zábavu postaráno.

Marně se snažila otce přesvědčit, aby odložil staré sváry. Teď je přece v sázce mnohem víc a elfští bojovníci mohou být pro Gondor právě tím spojencem, který své síly ukáže nejen na bitevním poli, ale i v skrytu lesa.  Měla čím dál silnější pocit, že je v tom nejen jeho nechuť plnit přání kohokoliv z Noldor, ale i možnost, že potká někoho, koho neviděl pomalu věčnost. Protože narozdíl od Legolase, který prostě přijal myšlenku, že jejich rodinná situace je komplikovaná, ona sbírala střípky informací od temnohvozdských zvědů. Takže tušila, že zakopaný pes má možná jméno Beriadan.

Když Thranduil rezolutně ukončil debatu, demonstrativně práskla dveřmi a zavřela se ve svém pokoji. Jenže jí to nedalo. O svých záměrech už dlouho mluvila s několika otcovými veliteli, včetně jejích nejbližsích z jednotky Zlatý list. Věděli, že pokud princezna dnes neuspěje, mají být připraveni. A tak  v noci hluboké jak oceán, v hodině mezi psem a vlkem, opustilo královské sídlo přes sto bojovníků s Aleoin v čele. Zůstal po nich jen dopis položený na stole, kde obvykle královská rodina snídala..

"Drahý otče,

chápu, že riskuju tvé nepochopení a zavržení. Ale nedokážu se už dívat na to, jak jedni z nejlepších bojovníků ve Středozemi tráví svůj čas na stále stejných cestách kolem Temného hvozdu. Každý den cvičí své umění jen jeden na druhém. Schováváme se za zdmi a neproniknutelnou hradbou stromů už tak dlouho, že je div, že na nás ještě svět nezapomněl.

Chtěl jsi snad vyzdvihnout naše zásluhy tím, že pošleš mého bratra na zasedání do Roklinky? Není to trochu málo?

Bojíš-li se, že jsem se vydala sama všanc nepříteli, není tomu tak. Tví nejlepší a mí nejvěrnější jedou po mém boku. Cestujeme skrytě. Věřím, že se mi podaří poslat ti další zprávu, jamile dorazíme do Lothlorienu.

s úctou

Aleoin "

Druhou zprávu pak nesl holub do lorienských lesů, k rukám samotné paní Galadriel. Lístek, že pomoc je již na cestě. A že to byl holub rychlý, stihla Galadriel ještě poslat vzkaz tam, kde věděla, že sídlí ti, kteří by mohli Aleoin poskytnout pomocnou ruku. 

6. Stíny Lorienu

Sám.
Dřív mu ten pocit nevadil. Spíš ho vyhledával. Čas od času se vytratit na lov a pak se vrátit k rozdělanému ohni, kde už seděli jeho přátelé.
Teď už to začínala být přítěž. A hlavně ho neopouštělo divné mrazení v zádech. Jako by ho někdo sledoval. Ale les byl tichý, až na obvyklé zvuky zvířat. Možná sem tam divně praskla větvička nebo zašustilo listí. Ale když se na ty zvuky zaměřil, najednou ustaly.
Podle noční oblohy, kterou už čtvrtý večer pozoroval, se musel blížit k místu oné osudné nehody, která ho málem stála život. I charakter lesa tomu odpovídal.

Další den ráno narazil na malou pěšinku. A najednou měl pocit silného déja-vu. Tentokrát ale byl naprosto střízlivý. A navíc mu pobyt u Indilwen pomohl vrátit dost sil i elánu. Probudily se v něm veškeré instikty lovce a zvěda, zvlášť když po čase zjistil, že pěšinka nebude jen zvířecí. Tu a tam zpozoroval malý náznak, nezřetelný otisk stopy, která mohla být buď lidská, nebo elfí. Každopádně ne skřetí, protože ti zcela určitě boty tohoto tvaru nenosili.
Pocit toho, že není sám, zesílil. Opatrně zavěsil luk na záda a položil ruku na šavli. Pomalu se otáčel a pátral v podrostu. Rozložité duby a kolem nich nálety lísek mu ale rozhled moc neumožňovaly. Uhnul z pěšinky a sledoval její trasu, která se stáčela mírně do kopce. Pomalu se pustil stejným směrem, všechny smysly nastřažené. Možná to ho přinutilo náhle se otočit a překvapit toho, kdo ho následoval. Postava v kápi taky tasila, ale Beriadan byl rychlejší. Jenže v tu chvíli se ozvalo zapískání, jako když budníček lítá kolem hnízda, a kolem ramene mu prosvištěl šíp. "To bylo varování", ozvalo se za ním. Pomalu sklonil zbraň, ale postoj se mu mírně změnil, tak jako když se rys chystá ke skoku. "Víš, že ses právě prozradil? Myslíš, že dva nezvládnu? Tak se dívej..." ani nedořekl a v otočce okem téměř nepostřehnutelné se dostal za záda strážce, který neprozřetelně stál příliš blízko. A teď měl Beriadanovu šavli opřenou špičkou v zádech.
"Nevím, kdo jste, ale na skřety ani lidské přisluhovače Temné nevypadáte, takže zabíjet vás nebudu. Leda byste podnikli něco neuváženého..? "
Odkudsi shora se ozval potlesk.
Skupinka se podívala vzhůru. Na jedné z vyšších větví blízkého dubu seděl blonďatý mladičký elf. Rávo. Pružně seskočil dolů a namířil si to k nim. Zastavil se a změřil si je s mírně posměšným výrazem. Beriadan se zamračil. Moc dobře si pamatoval předchozí setkání. I když už věděl, kam si mladíka zařadit, tak možná o to víc ho rozčiloval ten povýšený pohled, pohled, který ho provokoval a vyvolával v něm pocit, že ho má Rávo sice za zkušeného, ale vlastně tak trochu odepsaného psance.

"Necháváš se hlídat? Bojíš se, že ti někdo pocuchá účes?" pronesl lehce konverzačním tónem, který ale nikoho nenechával na pochybách, že přátelské setkání vypadá o dost jinak. Rávo přistoupil na jeho hru. "Jen čekám na protivníka, který mi bude stačit...už totiž nejsem to vylekané elfí dítko, které tě vidělo jako nedostižného bojovníka. Nebo možná jsem si řekl, že chci být lepší, než ta tvá skupinka, co sice zasévá nějaký ten strach do skřetích srdcí, ale vlastně nemá tu správnou ..."
Nedořekl. Beriadan toho měl právě tak akorát. Nestát Rávo na malé vyvýšenině, asi by mu šavle vyryla pěkný šrám do tváře. Uhnul a v následující chvíli se zbraně srazily. A tentokrát to nevypadalo tak vyrovnaně. Beriadan ho nutil k obraně. Každým pohybem bylo znát, kdo je ten zkušenější. Když se na chvíli dostali téměř k sobě, procedil mezi zuby. " Tak co, už si je zavoláš na pomoc? Nebo máš pořád pocit, že na jednoho životem unaveného veterána stačíš sám? " Rávo ztěžka dýchal. Hrdost by mu ale nikdy nedovolila přiznat, že potřebuje pomoc. Až jeden z jeho společníků ztratil nervy a zaútočil na Beriadana z boku. Ten ale bleskurychle uhnul a klamavým výpadem zmátl útočníka tak, že mu při druhém útoku vyrazil zbraň. Rávo sebral síly a znovu zaútočil. Jenže Beriadan se konečně cítil tak, jako kdysi. Automatické pohyby, dávno naučené, zbraň jako by byla součástí jeho ruky. Letmo odkopl vyraženou zbraň někam do křoví. Na  druhého strážce se stačilo jen podívat. A pak jen lehce vykryl Rávův útok a přinutil ho couvat ke stromům, kde stačilo počkat na vhodný kořen. A pak jen protivníkovi naznačit, že fakt nechce vstávat. V levé ruce se nenadále objevila malá vrhačka a pohled do strany jasně signalizoval, že kdokoliv sáhne po další zbrani, tak bude o tuhle krásku v těle těžší.
Rávo to vzdal. Po dřívějším výrazu lehké arogance nebylo ani stopy, teď se v něm mísil údiv, obdiv a trocha zahanbení, že se nechal nachytat. Beriadan mu podal ruku a pomohl vstát.
"Začnem znovu? " zeptal se dost nesměle mladík. Po přikývnutí nasadil tvář milého hostitele:
" Promiň za to nedorozumění...můžeme tě pozvat k našemu ohni? "
A to bylo jeho druhé podcenění situace.
Což o to, o pečínku se podělili. Jenže pak se Rávo pochlubil i jejich zásobou medoviny. Padla láhev, padla druhá a s ní i nečekaný návrh. Padla třetí a s ní se odporoučeli spát dva strážci. V půlce čtvrté se Rávo zvedl, že je za chvíli zpátky. Když už to trvalo podezřele dlouho, rozhodl se Beriadan dopít čtvrtou sám. Začal přemýšlet o načnutí té poslední. Ale v nejlepším se má přestat.
 ......
 Nadešlo ráno. Sluneční paprsky se nesměle prodíraly listovím. Ale les už nebyl tichý. Do zpěvu ptáků se začal ozývat svistot a pravidelné rány. Jako když někdo střílí z luku do terče. Jeden z šípu pak jakoby nechtěně trefil prázdné hnízdo, které spadlo Rávovi přímo na nos. A druhý zasvištěl těsně vedle ucha. Rávo zamžoural. Hlavu měl jak střep. Pokoušel si vzpomenout, co se večer dělo. Při třetím šípu, který se tentokrát zapíchl do choroše pod jeho nohama, se mu cosi vybavilo. Ten okamžik, kdy Beriadanovi nabídl velení jejich vznikající jednotky s vznešeným názvem Stíny Lorienu. A matně si vybavil ten záblesk v Beriadanových očích...

Beriadan narozdíl od nich nespal dlouho. Probudil se se svítáním. A s myšlenkou, že u Indilwen zanechal své stíny, ale až tady našel zpět své staré já. A i něco navíc. Tak Stíny Lorienu? No, budou se muset ještě pořádně snažit...
....

A teď přeskočme dalších sto let. Kdy Beriadanovo jméno získavalo zvuk, kdy z malé čtyřčlenné skupinky se stala jednotka o víc jak padesáti elfech. Kdy se on pravidelně objevoval u Indilwen. A jen naznačme další příběh, který se začal psát onoho úplňkového večera.
Protože za čas přibyl mezi Stíny i mládeneček s očima šedýma jak bouřkové mraky. Elf, jemuž dali jméno Narmo...

5. Sen noci úplňkové

Čas plynul. Rány se zhojily a Beriadana opět začal přepadat známý neklid. Sice od oné příhody s mladým Rávem každé ráno trénoval a ob den vyrážel na lov, jenže mu to přestávalo stačit. Indilwen se navíc už několik dní neobjevila a jemu bylo přece jen trochu hloupé odejít bez rozloučení.

Rozhodl se dát jí poslední den. Teď byl úplněk a bylo možné, že Indilwen někde čerpá jeho sílu a sbírá další do svých podivných bylinných směsí. Byla pro něj dost nečitelná. A začínala ho víc než zajímat. Na dvoře Orophera bylo elfek plno, ale s tamějšími kráskami s pohledem laně a hlasem slavíka si neměl co říct. A ta jedna jediná, ke které kdy vzhlížel, byla pro něj vzdálená jak Večernice na obloze.

Padl soumrak. A on tak jako každý z předešlých dní, rozdělal oheň. Chvíli mlčky hleděl do plamenů a naslouchal, zda se přece jen někdo neblíží. Ale jen ticho mu bylo odpovědí. Nu, když je to naposled...sáhl do police a vytáhl láhev, která, jak aspoň předpokládal, obsahovala nějakou pálenku. po chuti rozhodně ne špatnou. Sice měla nějaký podezřelý bylinný ocásek, ale to pro tuto chvíli nevadilo.

Ani nepostřehl, kdy se Indilwen zjevila naproti němu. Vlastně si z té noci moc nepamatoval. Tušil, že asi prozradil věci, které neměl odvahu nikdy předtím komukoliv svěřit. Nejen to, že snad každé ráno přemýšlí, jestli bylo jeho rozhodnutí správné. Že postrádá svou domovinu, že si vyčítá odcizení s bratrem. Ale i věci mnohem hlouběji pohřbené. Třeba jako ten den, kdy si připustil, že on, smíšené krve a urozený hlavně díky pozici otce, nikdy nemůže ani pomyslet na někoho, jako je paní Galadriel. Ač věděl, že jí není lhostejný, chovala se k němu jen jako k synovi, kterého sama neměla. A právě tehdy zjistil, jak snadné je nechat si zastřít myšlenky pitím. Pohřbil naděje, spálil básně, které potají psal. A o to víc se upnul k válečnickému umění.

Pamatoval si, že na něj Indilwen hleděla očima šedýma jak bouřková obloha. A pak už nic.


Když se ráno probudil, byla pryč. Ale jemu to kupodivu nepřišlo divné. Měl pocit, jako by se zbavil nějaké tíže. Hlavu měl jasnou, jako už dlouho ne. S posledním pohledem na vyhaslé ohniště se otočil a zamířil někam do lesů. Ještě nevěděl, kam půjde. Měl jedinou jistotu, že se sem určitě vrátí.

4. Mládí vpřed!

O den a půl později.

Pomalu otevřel oči a snažil se mrkáním zahnat mlhu, která mu zastírala zrak. Když konečně zaostřil, zjistil, že leží na palandě vystlané kožešinami, v přítmí jakési chatky, osvětlené svíčkami a příjemně praskajícím krbem, Všude nad ním visely sušené byliny, pár peříčkových amuletů a ve vzduchu byla cítit jemná květinová vůně. Pokusil se posadit, ale tělo jako by vážilo desetkrát tolik jak obvykle. „Jen lež, potřebuješ odpočívat jak sůl,“ ozval se z přítmí melodický ženský hlas. „A krom toho, dala jsem ti vypít půl litru diviznového odvaru, takže i kdybys chtěl, stejně bys moc dlouho vzhůru nevydržel.“ Beriadan se zašklebil. „Nevím, co máš za úmysly, ale nemusíš ze mně dělat hned slabocha a mrzáka. Přežil jsem už horší věci..“ „Vážně? Takže to, že jsi napůl ze vznešené krve, ti dává zázračnou schopnost přežít krvácení z tolika ran, že to vypadalo, jako by ti chtěl někdo po kouskách rozpárat hrudník a stehno? A to nemluvím o tom, žes měl pomalu spíš krev v alkoholu, než naopak.“ Při zmínce o původu sebou Beriadan trhl a znovu se pokusil zvednout, aby aspoň zahlédl, kdo k němu mluví. Otočila se od ohně a v jeho záři uviděl tmavovlasou elfku, oblečenou v jednoduchých šatech, ale se spoustou výšivek a ověšenou korálky a pírky. Přistoupila blíž a její šedé oči se zaleskly. „Nemusíš se bát. Jsem Indilwen, jedna z původních v těchto končinách. A i sem do hloubi lesa se už donesly zvěsti o nelítostných lovcích temných tvorů. A tvé jméno začíná být známé, Beriadane,synu Oropherův. Teď už ale spi...“

O 14 dní později.

Probudily ho hlasy doléhající do chatky zvenčí. „Vážně je to on? Takhle jsem si teda legendu nepředstavoval...vypadá, jako by se tak rok pořádně nenajedl a tak stovku let nevyspal. A místo toho se věnoval spíš chlastu.. By mě zajímalo, jak se mu podařilo sundat ty vrrky...“ z ironicky zbarveného tónu hlasu čišelo zklamání. Beriadan opatrně seskočil z palandy, rychle se opláchl a z hromádky na židli sebral opasek s mečem. Toho drzouna si chtěl prohlédnout pro jistotu se zbraní u boku.

Na pařezu kousek před chatou seděl dost mladě vypadající elf. Jeden by řekl, že se sotva naučil držet zbraň. Tedy tu, kterou si zrovna brousil a přitom nenuceně konverzoval s Indilwen. Podle oblečení vypadlo, že tráví dost času venku. Beriadan se zamračil. Než ale stihl cokoliv říct, mládeneček si ho všiml. „Á, jeho vznešenost už se probudila? Tak to bych se měl asi představit, což? Jsem Rávo, tedy pokud mi nechceš říkat zachránce tvého života. Ještě že jsme zrovna byli taky lovit, jinak kdoví, vrrci sežerou kdeco, i to, co je starší, naložené...“ „Pomalu, na to, že jsi zatím jen gwinorneg, máš drzosti za dva. Umíš vůbec zacházet s tím párátkem, co si už víc jak hodinu brousíš?“

Rávo se pomalu postavil. Až teď naplno vynikly jeho plavé vlasy, které by mu mohla leckterá elfka závidět. A které Beriadanovi přišly zvláštně povědomé. Ale jeho hloubání přerušilo tasení meče v jasné výzvě na souboj. „Aby tě náhodou zelenáč nepřekvapil. Jsem sice slyšel, že je z tebe legenda, málem by z tebe udělali Gil-galada, ale ten by asi neměl tak trochu absťák, co?“ To stačilo.

Beriadan jedním tahem vytáhl šavli a zbraně o sebe zazvonily. Po chvíli musel uznat, že mladíček asi bude mít dobrou školu, a že se bude muset asi rozpomenout na nejednu šermířskou fintu. Po víc jak půl hodině to oba vzdali. Rávo se zašklebil. „Na trénink dobrý, ne? A tohle zvládáme v naší bandě všichni.“ Stáhnul si propocenou tuniku a šel se opláchnout ke studni. V poledním slunci se na jeho hrudi cosi zablesklo. Medailon ve tvaru listu jinanu.

Beriadan zkameněl. A vzápětí musel potlačit touhu se nehorázně rozesmát. Protože si vzpomněl na doby dávno minulé, kdy ještě pobýval často v Lothlorienu. A kdy se kolem něj pořád motal jeden skoro ještě chlapec, kterého učil střílet z luku. Tohle že bylo to elfátko z vzdáleného příbuzenstva Galadriel? Jeho nedávný zachránce? Co ještě ho čeká za překvapení?Možná, že přece jen život ještě za něco stojí...

3. ..když síně mrtvých už jsou nadosah...

Mlhavé ráno. Takové, kdy ještě stromy nepokrývá jinovatka, ale ve vzduchu už je cítit chlad přicházející zimy. Stromy s posledními zbytky listů, podivně pokroucené desítkami let růstu na okraji lesa, jenž kdysi byl svěže zelený a plný života. Poslední roky jako by se život stáhl někam dovnitř a na kraji zbylo jen něco, co sice poskytovalo stín, ale v hloubi kmenů bylo cítit cosi číhajícího.

Ale i to cosi, nevlídného a plíživě otravujícího mysl jakéhokoliv tvora, který sem zavítal, jakoby se stáhlo před září ohně, ale hlavně před výrazem v tváři elfa sedícího opodál.

Beriadan toho dne opravdu neměl dobrou náladu. Bylo to jedno z těch rán po téměř probdělé noci, kdy se mu sny měnily v noční můry, a probuzení neskýtalo žádnou útěchu. Jedno z rán, kdy na něj padla tíha odloučení, které si dobrovolně zvolil, tíha zodpovědnosti za jeho druhy, tíha smutku za ty padlé. Únava z toho, že vlastně nemají domov, teď často střídala dřív tak vítaný pocit touhy po boji, po pomstě, po vyhlazení zla. Po těch 500 letech toulání se divokými kouty lesů, neustálému bytí ve střehu, vítězstvích, ale i ztrátách už z jeho naivity a touhy být hrdinou nezbylo nic. Často usínal jako poslední a v noci ho budily noční můry. Tam, kde dřív bylo nadšení, zůstal dnes už jen sarkasmus. Poslední obrana před letargií a následně plánem nějaké sebevražedné mise. Protože odplout na Západ nějak nebyl jeho styl.

Z těch 45 elfů, kteří ho následovali z bojiště oné slavné bity, zbylo jen dvacet. Dvacet tuláků, kteří se potkávali při boji a jinak měli své vlastní cesty. Tak jako Beriadan a jeho čtyři nejbližší druhové. Dnes ale neměl náladu ani na ně. Rozhrábl ohniště, až z něj zbyly jen žhnoucí oharky, a tiše se vytratil.

O několik hodin později se jeho nálada mírně zlepšila, stejně jak mlha zvedající se pomalu z mýtin, mysl měl jasnější, čemuž pravděpodobně pomohlo i to, že ho pozvolna opouštěla kocovina. Náladu mu vylepšilo i objevení stáda vysoké, a vyhlídka na jelení pečeni byla o to lákavější, že v posledních dnech měl leda tak pečeného havrana. Být člověk, tak už hledá někde v lese kořínky nebo se vrátí někam do civilizace. Ale vyhladovět elfa stojí víc času. Zvlášť, má-li v zásobě nějakou tu tekutou stravu.

Skolit jelena bylo jednoduché. Šíp provrtal zvířeti hruď. Ani nestačilo doběhnout do nejbližšího houští a jeho trápení ukončil lovecký nůž. Něco ale nebylo v pořádku. Les kolem byl najednou podivně ztichlý. Cosi se plížilo posledními cáry mlhy.

Tiché výhružné vrčení, nepodobné zvuku žádného z tvorů lesa, kterého by znal. Tiché vrčení z několika stran. Strnul a tasil dlouhý meč, v druhé ruce lovecký nůž. První tělo rozběhnutého tvora, cosi mezi vlkem a hyenou rozpáral ještě v pokleku. Druhého uvítal už ve stoje a hlava s ještě chňapajícími čelistmi se svalila nedaleko. Dvojici útočící dohromady se ale už vyhnout nestihl a tesáky mu roztrhly stehno hluboko do krve. Zády se rychle přitiskl ke kmeni blízkého buku, aby si chránil aspoň část těla. Bestie sice zranil, ale ty se nevzdávaly. Krvácel už z mnoha ran, když konečně poslední ze čtyř skončila na zemi. 

Unaveně se opřel o kmen a tiše sbíral síly, když se mu na krk přitisklo zubaté ostří skřetího meče. Jen vycvičeným instinktům mohl děkovat za to, že mu ruka automaticky vyletěla proti útočníkovi, kterého to očividně překvapilo. Skřet, podle chování někdo, kdo ty bestie dobře znal, cosi hrdelně zavrčel a ucouvl. Nebyl čas na nějaké šermířské finesy. Elfí i skřetí čepel skřípaly o sebe. Ale tentokrát vítězství nebylo tak jasné, jako většinou. Skřet už sice krvácel, ale síly měl dost, narozdíl od Beriadana, kterému zraněná noha ubírala čím dál víc síly. Zoufale vyrazil do útoku. Prudká změna skřeta překvapila a elfí čepel konečně našla cestu ke smrtícímu úderu. Teprve až tělo sklouzlo z čepele, podlomily se Beriadanovi nohy a tělo si konečně uvědomilo, že to už není jen noha, ale že jeden z drápů bestií se zaryl i do ramena a skřetí čepel vyryla hlubokou brázdu v místech, kde obvykle míval zbroj, kterou si ale dnes vlastně z pohodlnosti nevzal. 

Skouzl po kmeni stromu a všechno se s ním točilo. Pominul nával bojového soustředění a vnímal jen obrovskou únavu a touhu položit hlavu mezi kořeny a počkat. Počkat, zda když usne, zda se ještě vzbudí. Tak tady skončí pouť toho, jež byl královým synem, toho, jehož rukou padlo tolik nepřátel, toho, jenž hledal pomstu, a nakonec skončí ne na bitevním poli, ale někde v houští, jako psanec. Sám. Vtom se opět ozvaly tiché kroky. Ušklíbl se a pokusil se zvednout, připraven zasadit ještě aspoň jednu nebo dvě rány nepříteli, kterého očekával. Nohou mu projela tak prudká bolest, že se mu zatmělo před očima. Poslední, co ještě vnímal, byl záblesk medailonu ve tvaru listu jinanu, který se mu mihnul před očima.

2. Zbyl tam jen popel a zválená tráva

Jsou noci, které by měly být zapomenuty. Noci po bitvách, kdy hlas havranů připomíná, kolik bylo ztraceno, kolik bylo obětováno. Jsou noci, kdy smutek a zoufalství přeživších se mění v jedinou touhu. Touhu zapomenout a jít dál. Nebo snad touhu ještě jednou zkusit zvrátit osud?

Ztemnělou oblohu protínal jen srpek couvajícího měsíce. Hvězdy halila mračna hnaná větrem, jakoby samotná Varda truchlila pro ztrátu Prvorozených. Vojska Noldor i Sindar byla rozprášena nepřítelem. Padl i Oropher, král Zeleného lesa ...

Tichý zástup vracejících se přeživších, ponořených do smutku, se konečně zastavil, aby rozbil ležení a načerpal síly na návrat domů. Ticho rušené jen nahodilým řehtáním koní, a vprostřed u těla krále tichými tóny harfy.

U jednoho z ohňů, stranou od ostatních, seděla schoulená postava. Hnědé dlouhé vlasy sem tam spletené do copánků zacuchané, slepené krví a prachem, brokátový kabátec potrhaný. Vedle poházené kusy zbroje, které by za normálních okolností dávno očistil. Dvě vypité láhve a třetí načatá. A už z dálky hmatatelný vztek, bolest a smutek v takové koncentraci, že se nikdo neodvážil přiblížit.

Beriadan přihodil polínko do ohně a zavřel oči. Jako už tolikrát se snažil utlumit vše, co cítil, tím, že se propije aspoň do dočasného zapomnění. Ale nešlo to. Před očima se mu pořád objevoval ten okamžik, kdy viděl, že je příliš daleko, aby se probil z obklíčení a pomohl otci. Místo toho jen bezmocně sledoval, jak se stříbřitá a tmavozelená zástava kácí. Pak poslední záblesk zlata, když Oropher přišel o přilbu a opěšalý se s posledními dvěma členy elitní jednotky Zlatý list bránil přesile. Ty dva možná přežijí. Ale Orophera zasáhlo kopí tak nešťastně, že mu již nebylo pomoci. 

Hluboko uvnitř cítil vztek a touhu po krvi. Rozumem věděl, že všechny jejich ztráty mohly být menší, kdyby jen otec a bratr spolkli svou pýchu a vyjeli do bitvy po boku noldorských vojsk. Ale i přesto cítil palčivou nenávist vůči zrůdám, které stvořil Sauron a které zašlapaly do krve a bláta naděje jeho lidu. Toužil pobít všechny, kteří nakonec přece jen uprchli, když viděli pád svého temného pána. Věděl, že je jich ještě mnoho, kteří se teď budou toulat po Středozemi a rozsévat temnotu, zkázu a smrt. Už nemohl jen tak sedět a uklidňovat se pohledem do žhnoucích plamenů. Prudce vstal a vydal se směrem, kde tušil, že by mohl najít společnost. Z dálky zaznívaly útržky hovoru velitelů. Tam snad najdou jeho slova odezvu.

Ve velitelském stanu se zatím Thranduil snažil uspořádat myšlenky natolik, aby byl schopen zhostit se své nové role, zapůsobit na okolosedící velitele a navrhnout to, co mu přišlo správné. Smrt otce jím otřásla a vyvolala strach o osud jeho lidu. Věděl, že otec ho na tuto chvíli připravoval. Mnohokrát mluvili o tom, co by nastalo po Oropherově smrti. On i Beriadan věděli, kdo bude vládnout v síních uprostřed Temného hvozdu. Bylo to jeho právo staršího, umocněné tím, že Beriadan se doma cítil spíš mimo dvůr. Přesto se najednou cítil nejistý. Ten pocit ho děsil. Král nemůže být nejistý. Král nemůže podléhat pocitům. Na ty bude čas, až se v pořádku vrátí do Temného hvozdu. V duchu se obklopil ledovým štítem, za který zavřel všechno zoufalství a nerozhodnost. Pak teprv pohlédl na své kapitány.

„Je čas vrátit se co nejrychleji domů. Ztratili jsme již dost. Teď nám nepomůže nikdo, z Noldor zbyla jen hrstka a lidé? Co je lidem po nás? A co je nám po lidech...Vyšlete holuby. Chci, aby se okamžitě po našem příjezdu uzavřely všechny cesty vedoucí do Eryn Lasgalen. Své záležitosti si budeme řešit sami. Ať je náš lid chráněn tak, jako dřív v Gondolinu...“

To bylo vše, co byl Beriadan ochotný poslouchat. Vtrhl do velitelského stanu. „ Tak tohle má být odkaz našeho otce? Zbaběle se schovat do síní ve skalách? Nechat svět okolo, ať nasákne zlem a uprostřed uměleckých děl našich mistrů tiše čekat? A teď po cestě se bát každého stínu? Vždyť tam venku je tisíce stvůr, které pobily naše bratry!“

Thranduilovi zaplály oči hněvem, který ale rychle vystřídal ledový chlad. Vlastně to mohl čekat. Jindy by možná měl trpělivost vyslechnout si, co jeho bratr navrhuje. Nebo ho aspoň zkusit uklidnit. Ale ne dnes. Ne teď. Když promluvil, byl jeho hlas absolutně bez emocí, jen s velmi lehkým náznakem sarkasmu.

„ Drahý bratře, čekali jsme tě již dříve! Doufal jsem, že tvé zkušenosti nám také mohou pomoci v rozhodování. i když rozumím tvému truchlení a chápu, že tvůj úsudek je dnešního večer už poněkud nejasný. Jdi spát a nekrm už svou bolest, odlož číši a ráno snad tvá mysl bude jasnější.“ Neústupně se zadíval Beriadanovi do očí. „A než něco namítneš, dovol mi připomenout, že jako tvůj král se mohu rozhodnout dle svého uvážení, a nikdo nebude má rozhodnutí zpochybňovat. A pokud ano, bude to náležitě odměněno. A věř, že nebudu hledět na postavení takového elfa.“

To stačilo, aby Beriadan naprosto vystřízlivěl. „ Hluboce se omlouvám se za vyrušení vaší jistě velmi důležité a plodné debaty. Ale rád bych teď probral něco se svým bratrem mezi čtyřma očima.“ procedil mezi zuby s pohledem na strnulé tváře ostatních elfích velitelů. Než Thranduil stačil cokoliv namítnout, byl stan prázdný.

Beriadan se otočil k bratrovi. „To nemůžeš myslet vážně! Víš, co se stane, když se zavřou brány naší říše? Už teď obcházely stvůry temnoty okraje hvozdu. Nezmizí jen s tím, že Nepřítel byl zbaven svého nejcennějšího bohatství. Budou se množit, budou ohrožovat naše hranice a my budeme jen sledovat, jak kousek po kousku zabírají stále víc? A co ty hordy skřetů, kteří se sice teď rozutekli, ale nebude trvat dlouho, zas budou plenit a rabovat? Připravovat pomalu půdu, aby se Nepřítel mohl jednou vrátit? Tak málo si vážíš oběti, jež přinesli Gil-galad a Elendil? Stejně jako otec se chceš odříznout od našich noldorských příbuzných? Cítíš se snad méněcenný?“

To byla poslední kapka. Thranduil už se nechtěl ovládat. Teď mu bylo jedno, i kdyby kolem stanu postávala celá armáda. Beznaděj, kterou se už několik hodin snažil ovládat, se přerodila do vzteku. Chladného, takového, kdy už nebral ohledy, že před ním stojí někdo jeho krve. Někdo, kdo ztratil stejně mnoho, jako on. „Nemluv mi tu o méněcennosti a odvaze! Myslíš, že zrovna ty jsi hrdina? Cos zatím dokázal? Toulat se, lovit, a pak se vrátit domů, uspořádat se svými kumpány pořádnou pitku a semtam se opravdu nenápadně vytratit do Lothlorienu? Myslíš, že nevím, že i přes nechuť otce tě vídávali na lesních slavnostech paní Galadriel? Zas tak nenápadný jsi tam se svými eskapádami nebyl. Takže jestli máš pocit, že tam tě ocení víc, milerád tě zbavím postu velitele a i ty tvé kumpány si klidně odveď s sebou.“

„Je-li to tvé přání, můj pane...“ prohlásil ledově Beriadan. „ Přeju ti klidnou noc...“

Když nastalo ráno, na místě, kde večer tábořilo na čtyři desítky elfů, těch, jež v bitvě stáli Beriadanovi po boku, zbyl jen kruh studeného popela v místě ohniště. Co se s většinou z nich stalo dál, o tom už ale písně mlčí. Jeden příběh ale pokračuje dál...

1. Jak to všechno začalo

Celý příběh má kořeny už v dobách Prvního věku po zkáze Doriathu, kdy se část elfů vydala ze své domoviny až do Velkého zeleného hvozdu na severu. Vedli je král Oropher a jeho syn Thranduil. Tito dva původně žili v Doriathu, království Thingola. Jako všichni Sindar neměli příliš rádi vznešené Noldor, kteří jsou podle nich původci neutuchající války s Morgothem a jeho služebníky, neboť obrátili zrak Morgotha k Beleriandu. Jeden z důvodů vybudování nové říše bylo i to, že se Oropher chtěl vymanit z vlivu Galadriel (vnučky nejstaršího elfského krále Noldor Finweho). Krom toho se obával vzrůstu vlivu trpaslíků z Morie, a navíc, stejně jako velká část jeho lidu, pokládal trpaslíky za zodpovědné za smrt samotného krále Thingola. Tyto předsudky zakořenily i v Thranduilovi a byly jedním z důvodů, proč se za jeho vlády stal Eryn Lasgalen, království elfů v Temném hvozdu, tak uzavřeným a nepřístupným.

Po svém příchodu do Hvozdu vybudoval Oropher alianci s tamními původními obyvateli, lesními elfy. Nově příchozí Sindar brzy splynuli s původním obyvatelstvem. Oropher byl mezi nimi oblíben, jeho přítomnost byla poctou jejich slavností, a pro něj příjemným rozptýlením. 

Stalo se ale to, co je mezi elfy výjimkou. Istil, dcera jednoho z nejuznávanějších mezi lesními elfy, pojala lásku k tomu, jehož původně měla za chladného cizince. A Otopher jako by náhle vystoupil z temnoty, kterou na jeho duši vrhlo opuštění rodných krajin násobené odchodem matky jeho syna Thranduila do síní Mandose. Srdce mu zaplavilo jaro a mýtiny hlubokého hvozdu se rozezněly zpěvem. Ze spojení vznešené a lesní krve vzešel syn, jemuž dali jméno Beriadan. Beriadan, ochránce svého lidu. A to jméno jakoby předznamenalo jeho osud. 

 Ač byl vychováván na královském dvoře, přesto nezapřel divokou krev své matky. Byl více válečníkem, lovcem a stopařem, než diplomatem, jeho vznětlivost byla brzy pověstná. I přesto ho Oropher miloval a Thranduil se k němu choval ochranitelsky, jako pravý starší bratr. 

A co víc, říká se, že jistou slabost pro něj měla i Galadriel. Nebo to bylo naopak? 

Byl by to krátký a vlastně ne úplně zajímavý příběh. A možná i bez konce, protože elfové na staří neumírají. Byl by to příběh o dvou bratrech, kdy jeden doplňuje druhého a království vzkvétá. Kdyby se opět kdesi v temnotách neobjevilo nebezpečí. A to tak velké, že k jeho zažehnání vzniklo poslední spojenectví lidí a elfů.

A ta válka změnila vše. Oropher, příliš hrdý na to, aby přijmul velení velekrále Ereiniona Gil-galada, sám se svým vojskem zaútočil na nepřítele u Mrtvých močálů. Padl a s ním velká část jeho bojovníků. A tehdy to vše začalo...

a