Sám.
Dřív mu ten pocit nevadil. Spíš ho vyhledával. Čas od času se vytratit na lov a pak se vrátit k rozdělanému ohni, kde už seděli jeho přátelé.
Teď už to začínala být přítěž. A hlavně ho neopouštělo divné mrazení v zádech. Jako by ho někdo sledoval. Ale les byl tichý, až na obvyklé zvuky zvířat. Možná sem tam divně praskla větvička nebo zašustilo listí. Ale když se na ty zvuky zaměřil, najednou ustaly.
Podle noční oblohy, kterou už čtvrtý večer pozoroval, se musel blížit k místu oné osudné nehody, která ho málem stála život. I charakter lesa tomu odpovídal.
Další den ráno narazil na malou pěšinku. A najednou měl pocit silného déja-vu. Tentokrát ale byl naprosto střízlivý. A navíc mu pobyt u Indilwen pomohl vrátit dost sil i elánu. Probudily se v něm veškeré instikty lovce a zvěda, zvlášť když po čase zjistil, že pěšinka nebude jen zvířecí. Tu a tam zpozoroval malý náznak, nezřetelný otisk stopy, která mohla být buď lidská, nebo elfí. Každopádně ne skřetí, protože ti zcela určitě boty tohoto tvaru nenosili.
Pocit toho, že není sám, zesílil. Opatrně zavěsil luk na záda a položil ruku na šavli. Pomalu se otáčel a pátral v podrostu. Rozložité duby a kolem nich nálety lísek mu ale rozhled moc neumožňovaly. Uhnul z pěšinky a sledoval její trasu, která se stáčela mírně do kopce. Pomalu se pustil stejným směrem, všechny smysly nastřažené. Možná to ho přinutilo náhle se otočit a překvapit toho, kdo ho následoval. Postava v kápi taky tasila, ale Beriadan byl rychlejší. Jenže v tu chvíli se ozvalo zapískání, jako když budníček lítá kolem hnízda, a kolem ramene mu prosvištěl šíp. "To bylo varování", ozvalo se za ním. Pomalu sklonil zbraň, ale postoj se mu mírně změnil, tak jako když se rys chystá ke skoku. "Víš, že ses právě prozradil? Myslíš, že dva nezvládnu? Tak se dívej..." ani nedořekl a v otočce okem téměř nepostřehnutelné se dostal za záda strážce, který neprozřetelně stál příliš blízko. A teď měl Beriadanovu šavli opřenou špičkou v zádech.
"Nevím, kdo jste, ale na skřety ani lidské přisluhovače Temné nevypadáte, takže zabíjet vás nebudu. Leda byste podnikli něco neuváženého..? "
Odkudsi shora se ozval potlesk.
Skupinka se podívala vzhůru. Na jedné z vyšších větví blízkého dubu seděl blonďatý mladičký elf. Rávo. Pružně seskočil dolů a namířil si to k nim. Zastavil se a změřil si je s mírně posměšným výrazem. Beriadan se zamračil. Moc dobře si pamatoval předchozí setkání. I když už věděl, kam si mladíka zařadit, tak možná o to víc ho rozčiloval ten povýšený pohled, pohled, který ho provokoval a vyvolával v něm pocit, že ho má Rávo sice za zkušeného, ale vlastně tak trochu odepsaného psance.
"Necháváš se hlídat? Bojíš se, že ti někdo pocuchá účes?" pronesl lehce konverzačním tónem, který ale nikoho nenechával na pochybách, že přátelské setkání vypadá o dost jinak. Rávo přistoupil na jeho hru. "Jen čekám na protivníka, který mi bude stačit...už totiž nejsem to vylekané elfí dítko, které tě vidělo jako nedostižného bojovníka. Nebo možná jsem si řekl, že chci být lepší, než ta tvá skupinka, co sice zasévá nějaký ten strach do skřetích srdcí, ale vlastně nemá tu správnou ..."
Nedořekl. Beriadan toho měl právě tak akorát. Nestát Rávo na malé vyvýšenině, asi by mu šavle vyryla pěkný šrám do tváře. Uhnul a v následující chvíli se zbraně srazily. A tentokrát to nevypadalo tak vyrovnaně. Beriadan ho nutil k obraně. Každým pohybem bylo znát, kdo je ten zkušenější. Když se na chvíli dostali téměř k sobě, procedil mezi zuby. " Tak co, už si je zavoláš na pomoc? Nebo máš pořád pocit, že na jednoho životem unaveného veterána stačíš sám? " Rávo ztěžka dýchal. Hrdost by mu ale nikdy nedovolila přiznat, že potřebuje pomoc. Až jeden z jeho společníků ztratil nervy a zaútočil na Beriadana z boku. Ten ale bleskurychle uhnul a klamavým výpadem zmátl útočníka tak, že mu při druhém útoku vyrazil zbraň. Rávo sebral síly a znovu zaútočil. Jenže Beriadan se konečně cítil tak, jako kdysi. Automatické pohyby, dávno naučené, zbraň jako by byla součástí jeho ruky. Letmo odkopl vyraženou zbraň někam do křoví. Na druhého strážce se stačilo jen podívat. A pak jen lehce vykryl Rávův útok a přinutil ho couvat ke stromům, kde stačilo počkat na vhodný kořen. A pak jen protivníkovi naznačit, že fakt nechce vstávat. V levé ruce se nenadále objevila malá vrhačka a pohled do strany jasně signalizoval, že kdokoliv sáhne po další zbrani, tak bude o tuhle krásku v těle těžší.
Rávo to vzdal. Po dřívějším výrazu lehké arogance nebylo ani stopy, teď se v něm mísil údiv, obdiv a trocha zahanbení, že se nechal nachytat. Beriadan mu podal ruku a pomohl vstát.
"Začnem znovu? " zeptal se dost nesměle mladík. Po přikývnutí nasadil tvář milého hostitele:
" Promiň za to nedorozumění...můžeme tě pozvat k našemu ohni? "
A to bylo jeho druhé podcenění situace.
Což o to, o pečínku se podělili. Jenže pak se Rávo pochlubil i jejich zásobou medoviny. Padla láhev, padla druhá a s ní i nečekaný návrh. Padla třetí a s ní se odporoučeli spát dva strážci. V půlce čtvrté se Rávo zvedl, že je za chvíli zpátky. Když už to trvalo podezřele dlouho, rozhodl se Beriadan dopít čtvrtou sám. Začal přemýšlet o načnutí té poslední. Ale v nejlepším se má přestat.
......
Nadešlo ráno. Sluneční paprsky se nesměle prodíraly listovím. Ale les už nebyl tichý. Do zpěvu ptáků se začal ozývat svistot a pravidelné rány. Jako když někdo střílí z luku do terče. Jeden z šípu pak jakoby nechtěně trefil prázdné hnízdo, které spadlo Rávovi přímo na nos. A druhý zasvištěl těsně vedle ucha. Rávo zamžoural. Hlavu měl jak střep. Pokoušel si vzpomenout, co se večer dělo. Při třetím šípu, který se tentokrát zapíchl do choroše pod jeho nohama, se mu cosi vybavilo. Ten okamžik, kdy Beriadanovi nabídl velení jejich vznikající jednotky s vznešeným názvem Stíny Lorienu. A matně si vybavil ten záblesk v Beriadanových očích...
Beriadan narozdíl od nich nespal dlouho. Probudil se se svítáním. A s myšlenkou, že u Indilwen zanechal své stíny, ale až tady našel zpět své staré já. A i něco navíc. Tak Stíny Lorienu? No, budou se muset ještě pořádně snažit...
....
A teď přeskočme dalších sto let. Kdy Beriadanovo jméno získavalo zvuk, kdy z malé čtyřčlenné skupinky se stala jednotka o víc jak padesáti elfech. Kdy se on pravidelně objevoval u Indilwen. A jen naznačme další příběh, který se začal psát onoho úplňkového večera.
Protože za čas přibyl mezi Stíny i mládeneček s očima šedýma jak bouřkové mraky. Elf, jemuž dali jméno Narmo...
Žádné komentáře:
Okomentovat