5. Sen noci úplňkové

Čas plynul. Rány se zhojily a Beriadana opět začal přepadat známý neklid. Sice od oné příhody s mladým Rávem každé ráno trénoval a ob den vyrážel na lov, jenže mu to přestávalo stačit. Indilwen se navíc už několik dní neobjevila a jemu bylo přece jen trochu hloupé odejít bez rozloučení.

Rozhodl se dát jí poslední den. Teď byl úplněk a bylo možné, že Indilwen někde čerpá jeho sílu a sbírá další do svých podivných bylinných směsí. Byla pro něj dost nečitelná. A začínala ho víc než zajímat. Na dvoře Orophera bylo elfek plno, ale s tamějšími kráskami s pohledem laně a hlasem slavíka si neměl co říct. A ta jedna jediná, ke které kdy vzhlížel, byla pro něj vzdálená jak Večernice na obloze.

Padl soumrak. A on tak jako každý z předešlých dní, rozdělal oheň. Chvíli mlčky hleděl do plamenů a naslouchal, zda se přece jen někdo neblíží. Ale jen ticho mu bylo odpovědí. Nu, když je to naposled...sáhl do police a vytáhl láhev, která, jak aspoň předpokládal, obsahovala nějakou pálenku. po chuti rozhodně ne špatnou. Sice měla nějaký podezřelý bylinný ocásek, ale to pro tuto chvíli nevadilo.

Ani nepostřehl, kdy se Indilwen zjevila naproti němu. Vlastně si z té noci moc nepamatoval. Tušil, že asi prozradil věci, které neměl odvahu nikdy předtím komukoliv svěřit. Nejen to, že snad každé ráno přemýšlí, jestli bylo jeho rozhodnutí správné. Že postrádá svou domovinu, že si vyčítá odcizení s bratrem. Ale i věci mnohem hlouběji pohřbené. Třeba jako ten den, kdy si připustil, že on, smíšené krve a urozený hlavně díky pozici otce, nikdy nemůže ani pomyslet na někoho, jako je paní Galadriel. Ač věděl, že jí není lhostejný, chovala se k němu jen jako k synovi, kterého sama neměla. A právě tehdy zjistil, jak snadné je nechat si zastřít myšlenky pitím. Pohřbil naděje, spálil básně, které potají psal. A o to víc se upnul k válečnickému umění.

Pamatoval si, že na něj Indilwen hleděla očima šedýma jak bouřková obloha. A pak už nic.


Když se ráno probudil, byla pryč. Ale jemu to kupodivu nepřišlo divné. Měl pocit, jako by se zbavil nějaké tíže. Hlavu měl jasnou, jako už dlouho ne. S posledním pohledem na vyhaslé ohniště se otočil a zamířil někam do lesů. Ještě nevěděl, kam půjde. Měl jedinou jistotu, že se sem určitě vrátí.