Jsou noci, které by měly být zapomenuty. Noci po bitvách, kdy
hlas havranů připomíná, kolik bylo ztraceno, kolik bylo
obětováno. Jsou noci, kdy smutek a zoufalství přeživších se
mění v jedinou touhu. Touhu zapomenout a jít dál. Nebo snad touhu
ještě jednou zkusit zvrátit osud?
Ztemnělou oblohu protínal jen
srpek couvajícího měsíce. Hvězdy halila mračna hnaná větrem,
jakoby samotná Varda truchlila pro ztrátu Prvorozených. Vojska Noldor i Sindar byla
rozprášena nepřítelem. Padl i Oropher, král Zeleného lesa ...
Tichý zástup vracejících se
přeživších, ponořených do smutku, se konečně zastavil, aby
rozbil ležení a načerpal síly na návrat domů. Ticho rušené
jen nahodilým řehtáním koní, a vprostřed u těla krále tichými
tóny harfy.
U jednoho z ohňů, stranou od ostatních, seděla schoulená postava. Hnědé dlouhé vlasy sem tam spletené do copánků zacuchané, slepené krví a prachem, brokátový kabátec potrhaný. Vedle poházené kusy zbroje, které by za normálních okolností dávno očistil. Dvě vypité láhve a třetí načatá. A už z dálky hmatatelný vztek, bolest a smutek v takové koncentraci, že se nikdo neodvážil přiblížit.
Beriadan přihodil polínko do ohně a zavřel oči. Jako už
tolikrát se snažil utlumit vše, co cítil, tím, že se propije
aspoň do dočasného zapomnění. Ale nešlo to. Před očima se mu pořád objevoval ten okamžik, kdy viděl, že je příliš daleko, aby se probil z obklíčení a pomohl otci. Místo toho jen bezmocně sledoval, jak se stříbřitá a tmavozelená zástava kácí. Pak poslední záblesk zlata, když Oropher přišel o přilbu a opěšalý se s posledními dvěma členy elitní jednotky Zlatý list bránil přesile. Ty dva možná přežijí. Ale Orophera zasáhlo kopí tak nešťastně, že mu již nebylo pomoci.
Hluboko uvnitř
cítil vztek a touhu po krvi. Rozumem věděl, že všechny jejich
ztráty mohly být menší, kdyby jen otec a bratr spolkli svou pýchu
a vyjeli do bitvy po boku noldorských vojsk. Ale i přesto cítil
palčivou nenávist vůči zrůdám, které stvořil Sauron a které
zašlapaly do krve a bláta naděje jeho lidu. Toužil pobít
všechny, kteří nakonec přece jen uprchli, když viděli pád
svého temného pána. Věděl, že je jich ještě mnoho, kteří se
teď budou toulat po Středozemi a rozsévat temnotu, zkázu a smrt.
Už nemohl jen tak sedět a uklidňovat se pohledem do žhnoucích
plamenů. Prudce vstal a vydal se směrem, kde tušil, že by mohl
najít společnost. Z dálky zaznívaly útržky hovoru
velitelů. Tam snad najdou jeho slova odezvu.
Ve velitelském stanu se zatím
Thranduil snažil uspořádat myšlenky natolik, aby byl schopen
zhostit se své nové role, zapůsobit na okolosedící velitele a
navrhnout to, co mu přišlo správné. Smrt otce jím otřásla a
vyvolala strach o osud jeho lidu. Věděl, že otec ho na tuto chvíli připravoval. Mnohokrát mluvili o tom, co by nastalo po Oropherově smrti. On i Beriadan věděli, kdo bude vládnout v síních uprostřed Temného hvozdu. Bylo to jeho právo staršího, umocněné tím, že Beriadan se doma cítil spíš mimo dvůr. Přesto se najednou cítil nejistý. Ten pocit ho děsil. Král nemůže být nejistý. Král nemůže podléhat pocitům. Na ty bude čas, až se v pořádku vrátí do Temného hvozdu. V duchu se obklopil ledovým štítem, za který zavřel všechno zoufalství a nerozhodnost. Pak teprv pohlédl na své kapitány.
„Je čas vrátit se co
nejrychleji domů. Ztratili jsme již dost. Teď nám nepomůže
nikdo, z Noldor zbyla jen hrstka a lidé? Co je lidem po nás? A
co je nám po lidech...Vyšlete holuby. Chci, aby se okamžitě po
našem příjezdu uzavřely všechny cesty vedoucí do Eryn Lasgalen.
Své záležitosti si budeme řešit sami. Ať je náš lid chráněn
tak, jako dřív v Gondolinu...“
To bylo vše, co byl Beriadan
ochotný poslouchat. Vtrhl do velitelského stanu. „ Tak tohle má
být odkaz našeho otce? Zbaběle se schovat do síní ve skalách?
Nechat svět okolo, ať nasákne zlem a uprostřed uměleckých děl
našich mistrů tiše čekat? A teď po cestě se bát každého
stínu? Vždyť tam venku je tisíce stvůr, které pobily naše
bratry!“
Thranduilovi zaplály oči hněvem,
který ale rychle vystřídal ledový chlad. Vlastně to mohl čekat. Jindy by možná měl trpělivost vyslechnout si, co jeho bratr navrhuje. Nebo ho aspoň zkusit uklidnit. Ale ne dnes. Ne teď. Když promluvil, byl jeho hlas absolutně bez emocí, jen s velmi lehkým náznakem sarkasmu.
„ Drahý bratře,
čekali jsme tě již dříve! Doufal jsem, že tvé zkušenosti nám také mohou pomoci v rozhodování. i když rozumím tvému truchlení a chápu, že tvůj úsudek je dnešního večer už poněkud
nejasný. Jdi spát a nekrm už svou
bolest, odlož číši a ráno snad tvá mysl bude jasnější.“ Neústupně se zadíval Beriadanovi do očí. „A než
něco namítneš, dovol mi připomenout, že jako tvůj král se mohu
rozhodnout dle svého uvážení, a nikdo nebude má rozhodnutí
zpochybňovat. A pokud ano, bude to náležitě odměněno. A věř,
že nebudu hledět na postavení takového elfa.“
To stačilo, aby Beriadan naprosto
vystřízlivěl. „ Hluboce se omlouvám se za vyrušení vaší
jistě velmi důležité a plodné debaty. Ale rád bych teď probral
něco se svým bratrem mezi čtyřma očima.“ procedil mezi zuby
s pohledem na strnulé tváře ostatních elfích velitelů. Než
Thranduil stačil cokoliv namítnout, byl stan prázdný.
Beriadan se otočil k bratrovi. „To nemůžeš myslet vážně!
Víš, co se stane, když se zavřou brány naší říše? Už teď
obcházely stvůry temnoty okraje hvozdu. Nezmizí jen
s tím, že Nepřítel byl zbaven svého nejcennějšího
bohatství. Budou se množit, budou ohrožovat naše hranice a my
budeme jen sledovat, jak kousek po kousku zabírají stále víc? A
co ty hordy skřetů, kteří se sice teď rozutekli, ale nebude
trvat dlouho, zas budou plenit a rabovat? Připravovat pomalu půdu,
aby se Nepřítel mohl jednou vrátit? Tak málo si vážíš oběti,
jež přinesli Gil-galad a Elendil? Stejně jako otec se chceš
odříznout od našich noldorských příbuzných? Cítíš se snad
méněcenný?“
To byla poslední kapka. Thranduil už se nechtěl ovládat. Teď mu bylo jedno, i kdyby kolem stanu postávala celá armáda. Beznaděj, kterou se už několik hodin snažil ovládat, se přerodila do vzteku. Chladného, takového, kdy už nebral ohledy, že před ním stojí někdo jeho krve. Někdo, kdo ztratil stejně mnoho, jako on. „Nemluv mi tu o méněcennosti a
odvaze! Myslíš, že zrovna ty jsi hrdina? Cos zatím dokázal? Toulat se,
lovit, a pak se vrátit domů, uspořádat se svými kumpány
pořádnou pitku a semtam se opravdu nenápadně vytratit do
Lothlorienu? Myslíš, že nevím, že i přes nechuť otce tě
vídávali na lesních slavnostech paní Galadriel? Zas tak nenápadný
jsi tam se svými eskapádami nebyl. Takže jestli máš pocit, že
tam tě ocení víc, milerád tě zbavím postu velitele a i ty tvé
kumpány si klidně odveď s sebou.“
„Je-li to tvé přání, můj
pane...“ prohlásil ledově Beriadan. „ Přeju ti klidnou
noc...“
Když nastalo ráno, na místě, kde
večer tábořilo na čtyři desítky elfů, těch, jež v bitvě
stáli Beriadanovi po boku, zbyl jen kruh studeného popela v místě
ohniště. Co se s většinou z nich stalo dál, o tom už
ale písně mlčí. Jeden příběh ale pokračuje dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat