O den a půl později.
Pomalu otevřel oči
a snažil se mrkáním zahnat mlhu, která mu zastírala zrak. Když
konečně zaostřil, zjistil, že leží na palandě vystlané
kožešinami, v přítmí jakési chatky, osvětlené svíčkami a
příjemně praskajícím krbem, Všude nad ním visely sušené
byliny, pár peříčkových amuletů a ve vzduchu byla cítit jemná
květinová vůně. Pokusil se posadit, ale tělo jako by vážilo
desetkrát tolik jak obvykle. „Jen lež, potřebuješ odpočívat
jak sůl,“ ozval se z přítmí melodický ženský hlas. „A
krom toho, dala jsem ti vypít půl litru diviznového odvaru, takže
i kdybys chtěl, stejně bys moc dlouho vzhůru nevydržel.“
Beriadan se zašklebil. „Nevím, co máš za úmysly, ale nemusíš
ze mně dělat hned slabocha a mrzáka. Přežil jsem už horší
věci..“ „Vážně? Takže to, že jsi napůl ze vznešené krve,
ti dává zázračnou schopnost přežít krvácení z tolika
ran, že to vypadalo, jako by ti chtěl někdo po kouskách rozpárat
hrudník a stehno? A to nemluvím o tom, žes měl pomalu spíš krev
v alkoholu, než naopak.“ Při zmínce o původu sebou
Beriadan trhl a znovu se pokusil zvednout, aby aspoň zahlédl, kdo
k němu mluví. Otočila se od ohně a v jeho záři uviděl
tmavovlasou elfku, oblečenou v jednoduchých šatech, ale se
spoustou výšivek a ověšenou korálky a pírky. Přistoupila blíž
a její šedé oči se zaleskly. „Nemusíš se bát. Jsem Indilwen,
jedna z původních v těchto končinách. A i sem do
hloubi lesa se už donesly zvěsti o nelítostných lovcích temných
tvorů. A tvé jméno začíná být známé, Beriadane,synu
Oropherův. Teď už ale spi...“
O 14 dní
později.
Probudily ho hlasy
doléhající do chatky zvenčí. „Vážně je to on? Takhle jsem
si teda legendu nepředstavoval...vypadá, jako by se tak rok pořádně
nenajedl a tak stovku let nevyspal. A místo toho se věnoval spíš
chlastu.. By mě zajímalo, jak se mu podařilo sundat ty vrrky...“
z ironicky zbarveného tónu hlasu čišelo zklamání. Beriadan
opatrně seskočil z palandy, rychle se opláchl a z hromádky
na židli sebral opasek s mečem. Toho drzouna si chtěl
prohlédnout pro jistotu se zbraní u boku.
Na pařezu kousek
před chatou seděl dost mladě vypadající elf. Jeden by řekl, že
se sotva naučil držet zbraň. Tedy tu, kterou si zrovna brousil a
přitom nenuceně konverzoval s Indilwen. Podle oblečení
vypadlo, že tráví dost času venku. Beriadan se zamračil. Než
ale stihl cokoliv říct, mládeneček si ho všiml. „Á, jeho
vznešenost už se probudila? Tak to bych se měl asi představit,
což? Jsem Rávo, tedy pokud mi nechceš říkat zachránce tvého
života. Ještě že jsme zrovna byli taky lovit, jinak kdoví, vrrci
sežerou kdeco, i to, co je starší, naložené...“ „Pomalu, na
to, že jsi zatím jen gwinorneg, máš drzosti za dva. Umíš
vůbec zacházet s tím párátkem, co si už víc jak hodinu
brousíš?“
Rávo se pomalu
postavil. Až teď naplno vynikly jeho plavé vlasy, které by mu
mohla leckterá elfka závidět. A které Beriadanovi přišly
zvláštně povědomé. Ale jeho hloubání přerušilo tasení meče
v jasné výzvě na souboj. „Aby tě náhodou zelenáč
nepřekvapil. Jsem sice slyšel, že je z tebe legenda, málem
by z tebe udělali Gil-galada, ale ten by asi neměl tak trochu
absťák, co?“ To stačilo.
Beriadan jedním
tahem vytáhl šavli a zbraně o sebe zazvonily. Po chvíli musel
uznat, že mladíček asi bude mít dobrou školu, a že se bude
muset asi rozpomenout na nejednu šermířskou fintu. Po víc jak půl
hodině to oba vzdali. Rávo se zašklebil. „Na trénink dobrý,
ne? A tohle zvládáme v naší bandě všichni.“ Stáhnul si
propocenou tuniku a šel se opláchnout ke studni. V poledním
slunci se na jeho hrudi cosi zablesklo. Medailon ve tvaru listu
jinanu.
Beriadan zkameněl.
A vzápětí musel potlačit touhu se nehorázně rozesmát. Protože
si vzpomněl na doby dávno minulé, kdy ještě pobýval často v
Lothlorienu. A kdy se kolem něj pořád motal jeden skoro ještě
chlapec, kterého učil střílet z luku. Tohle že bylo to elfátko
z vzdáleného příbuzenstva Galadriel? Jeho nedávný zachránce? Co ještě ho čeká za
překvapení?Možná, že přece jen život ještě za něco stojí...
Žádné komentáře:
Okomentovat