Bylo ke třetí hodině ráno, když
dorazili do královského ležení. Stráže byly bdělé a vypadaly
dost překvapeně, když jim Taurion oznámil, že opravdu nutně
potřebuje vzbudit Aleoin. Naštěstí elfská princezna měla i tak
lehké spaní, takže než se Taurion stačil pohádat s Narmem,
který hlídal před jejím stanem, rozhrnuly se jeho cípy a Aleoin
vyhlédla ven. „ Taurione! Snad vás nenapadly haradské hlídky?
Kde jsou ostatní?“ Elf se uklonil: „ Má paní, velmi se
omlouvám, že ruším v tuto nevhodnou hodinu, ale je tu něco,
co si žádá tvou okamžitou přítomnost. Haraďané, kteří nás
mohli zpozorovat, jsou mrtví, o to jsme se postarali. Ale máme
někoho, o kom bys měla vědět a rozhodnout se sama, co s ním...“
Aleoin zatajila dech. Koho mohli zvědové chytit, že to nepočká?
„Má paní, ať ti osedlají koně a já ti zatím vše povím.“
Narmo
se vzdálil, aby připravil svého a princeznina koně na jízdu.
Jeho citlivé uši ale i tak stihly zachytit útržky hovoru.
„…Feredir….zraněný..Harad..“ Sevřel mimovolně ruku
v pěst. Aby se tak vrátil, zrádce! To přece není možné!
Jak se přiblížil, Aleoin zmlkla a naskočila na koně. Po celou
cestu nepromluvila ani slovo. Jen její tvář byla najednou pečlivě
pod kontrolou, ale bylo vidět, že hlavou se jí honí tisíce
myšlenek.
Dojeli
do tábora předsunuté hlídky asi hodinu po svítání. Všichni
elfové už byli vzhůru. Aleoin seskočila z koně a bez
jakéhokoliv slova zamířila k přístřešku, kde očividně
odpočíval raněný. Narmo využil jejího rozpoložení a
následoval ji. Trochu se obával, že u princezny převládnou
emoce a chtěl být nablízku.
Feredir
ležel na složeném plášti. Rávo nebyl naštěstí tak zaujatý,
jako Taurion, takže si dal s jeho ošetřením docela záležet.
Rány na obličeji byly vyčištěny a ta nejdelší úhledně
zašitá. Rána na stehně byla ale hluboká, a i po ošetření
ještě nějakou dobu prosakovala krev. Musel použít něco ze své
železné zásoby bylin, aby tomu zabránil. Feredir poté upadl do
spánku, spíš skoro komatu, ale očividně mu to pomohlo. Teď, ve
svitu slunce, bylo vidět, že jeho pleť je mnohem snědší, než
ostatních elfů, a nebyl už tak mrtvolně bledý. Přesto však
zbledl, když spatřil Aleoin, a pokusil se aspoň posadit. Zkřivil
bolestí tvář. „ Má paní“ podařilo se mu procedit skrz zuby
„promiň, že nepokleknu, ale myslím, že jsem dostatečně blízko
k zemi, abych vyjádřil svou úctu.“ Aleoin nebyla schopná
slova. Netušila, že ji to tak zasáhne. Bylo hrozné vidět někoho,
koho tak dobře znala, koho už milionkrát zatratila v myšlenkách
a přála mu tu nejhorší smrt, v takovémto stavu. Pokusila se
přimět své myšlenky, aby přestaly zmateně těkat a aby začaly
řešit nějaký problém. Je to zraněný elf, proto je jí ho
líto, stejně by se cítila, kdyby to byla třeba Faile. Je přece
potřeba mu nějak pomoci, v tomto stavu jim není k užitku.
Tak. Není k užitku. To si musí opakovat. Otevřela oči a
přiměla tvář nasadit lhostejný výraz.
„
Co tu děláš, dhaeraow?
Jaká troufalá myšlenka tě přivedla nazpět? Nevíš snad, že už
sto let je tvůj rod zatracen a zapomenut a jeho členové jsou
vyhnanci bez jména? Jak se vůbec opovažuješ přijít mi na oči?
Jak vidím, stýkal ses s haradskou špínou. To si myslíš, že
má paměť je krátká jak paměť tvých lidských přátel? Že
jsem zapomněla na tvé přísahy a jejich porušení?“
Feredir
sklopil oči. Pokusil se promluvit, ale hlas se mu zadrhl v hrdle.
Vtom přistoupila Faile. „ Má paní, dej mi chvíli, zkusím mu
ulevit, aby byl schopný s tebou mluvit.“ Aleoin ji zlostně
odehnala. „ Já sama se o to postarám. Já sama určím, kolik
bolesti mu nechám, aby mu připomínala jeho činy.“ Z brašny
u pasu vytáhla svazek bylin, které zapálila a položila před sebe
na kámen. Pak vytáhla krabičku s mastí a chvějícími se
prsty ji namazala na rány na Feredirově hrudi a noze. Položila
dlaň na jeho hruď a zkoncentrovala svou mysl, vytěsnila vše až
na myšlenku na světelný paprsek, který sílil, jak mu dodávala
sílu zaříkáváním. Po deseti minutách oddálila dlaň.
Feredirovi se vrátila barva do tváří, nicméně byl ponořený do
hlubokého spánku.
Aleoin
se vztyčila. „ Dejme mu pár hodin spánku. Zatím bych něco
posnídala. Je také třeba vyřešit ty haradské zvědy. Ať má
naíb nad čím přemýšlet. Uřízněte těm čtyřem hlavy a dejte
je do sedlového vaku jednoho z koní. Já pak napíšu naíbovi
vzkaz. “
Jusufe
Al Máliku, Naib al Haradddíne, Amire, Hirame Akbare,
patří
vám mé díky. Do našich rukou jste vydali toho, jež dlouho unikal
našemu zraku. Jako poděkování přijměte zpět i něco vašeho.
Leč nejsem si jistá, zda smrt jednoho z našich bratří není
cennější, než pouhé čtyři haradské hlavy. Budu o tom
přemýšlet, až budu sčítat vaše padlé na bojišti, jež nás
čeká. A vězte, že naše šípy jsou rychlé, oči našich
lučištníků se vyrovnají horským orlům a paže našich
válečníků se zocelovaly po dlouhá století. Ještě se můžete
vrátit do svých domovin. Neučiníte-li tak, vězte, že to, co se
dosud ukrývalo ve stínech stromů, vás dostihne.
Aleoin,
dcera Thranduilova, pána Temného hvozdu
Smotala
svitek a zastrčila ho do sedla. Pak koni něco dlouze šeptala do
ucha. Plácla ho po zadku a kůň vyrazil s větrem o závod
směrem, kde tušili haradské ležení.
Bylo
krátce po poledni, když Feredir procitl. Cítil se, jako by spal
několik dní a události dní předchozích byly jen sen. V tom
snu ale viděl oči a slyšel hlas, který znal, ale ten hlas řezal
jak kus ledu. Otevřel oči, a pokusil se posadit. Vtom se na jeho
krk přitiskla chladná ocel. „Vstávej opatrně a pamatuj, že
sleduju každý tvůj pohyb, dhaeraow. Ať už jsi sem přišel
s jakýmkoliv úmyslem, uděláš jednu hloupost a už nebude
nikdo, kdo by tě vyléčil“, prohlásil chladně Narmo. Pak gestem
pokynul Faile, která zrovna diskutovala s princeznou. Aleoin si
všimla přerušení a otočila se k nim. Na rozdíl od rána,
teď už se plně kontrolovala. „Myslím, že ta šavle nebude
třeba, ale pokud chceš, můžeš zde zůstat. Není nic, co by
nemohl v tuto chvíli slyšet kdokoliv z přítomných“.
Narmo podstoupil, opřel se o strom, vytáhl čutoru s medovinou,
ale i přesto byl stále ve střehu, stejně jako Rávo.
Aleoin
se posadila na pařez. „ Poslouchám…“
Feredir
se zhluboka nadechl a lehce chraptivým hlasem začal: „ Má paní,
nikdy jsem nedoufal, že tě ještě někdy uvidím.“ „
Pochlebování si nech“ přerušila ho drsně, „chci vědět,
proč jsi tady.“ „ Ten příběh je delší, než se zdá. A
musím se vrátit tam, kde to začalo. A prosím, nepřipomínej mi,
co tvůj otec a ty, vím to možná líp, než si myslíš. Když se
tehdy můj otec s pánem Thranduilem tak pohádal, naplnila se
jeho míra trpělivosti a cítil se hluboce uražen tím, že je
považován za zbabělce. Ještě tu noc svolal všechny své
bojovníky. Mně řekl, že jestli jsem jeho syn, tak ho budu
následovat i s jeho družinou. Nevěděl jsem, co se stalo,
řekl mi to až cestou. Utábořili jsme se na noc asi 2 hodiny jízdy
od tábora. Ráno se mu to ale asi rozleželo v hlavě a vyslal
mně a několik dalších bojovníků na výzvědy. Byli jsme
připraveni, že byl pán Thranduil opravdu v ohrožení života,
že celá naše jednotka zasáhne. Ale nestalo se. Místo toho jsme
sledovali, jak ještě na bitevním poli jsme prohlášeni za zrádce.
Stáhli jsme se a jeli celý den a celou noc, snad abychom nechali
náš hněv a žal za sebou. Pravdou je, že jsme ani nijak netoužili
potkat skřety a jiné tvory. Jeli jsme až na jižní hranici
Temného hvozdu. Tam jsme se rozdělili. Ti z nás, kteří
nebyli v našich jednotkách tak dlouho, aby si je kdokoliv
spojoval, se vrátili do Temného hvozdu. Tak jsme přišli asi o 20
mužů. Zbytek se rozdělil a já zůstal s otcem ve skupině
asi 20 bojovníků. My jsme pokračovali na jih. Několik let jsme se
skrývali v odlehlejších částech Lorienu, ale pak jsme
narazili na jednotku, která nás odhalila. Pán Thranduil byl asi
v našem popisu velmi důkladný. Stáhli jsme se z Lorienu
a rozptýlili jsme se po hranicích Gondoru a Rohanu. Několik
desítek let byl klid, žili jsme jako hraničáři a vlastně nám
nic nechybělo. Pak ale začal nepřítel zbrojit a my jsme se
rozhodli skřety lovit, nicméně jednou jsme přecenili naše síly
a přišli jsme o téměř všechny muže včetně mého otce. Možná
to bylo i tím, že se skřety nečekaně putovala jedna haradská
jednotka, která se vracela na jih. Mě a zbytek mužů zajali.
Jejich velitel si ale všiml našich schopností a dal nám nabídku,
která se neodmítá. Přijali jsme ji. V tu dobu jsem už neměl
chuť se dál skrývat, vlastně jsem neměl za co bojovat a zemřít
sám nebo v něčí službě mi přišlo vlastně nastejno.
Navíc naíb Haitham byl poměrně vzdělaný muž a ač nám dával
najevo své opovržení, že příslušníci naší rasy jsou ve
službách obyčejných lidí, dokázal vést i dlouhé a podnětné
rozpravy. Krom toho, jeho šermířská škola by zahanbila i mnohé
naše učitele. A s dostatkem kvalitního tabáku ve vodní
dýmce se dá zapomenout i na hanbu, bolest, hořkost a touhu po
smrti. Možná by mi bylo líp, kdybych si jednou dal dávku
zapomnění. Nemuselo by přijít to, co nevyhnutelně přišlo. Na
šachovnici Středozemě se hnuly figurky. Vatahy byly svolávány do
boje. Poprvé jsem musel vytáhnout zbraň proti Gondorským. Opil
jsem se potom tak, že jsem střízlivěl dva dny. Ale to nestačilo.
Když jsme se spojili s vatahem naíba Hirama, začali nám
všichni dávat najevo opovržení. A jednoho dne jsem našel jednoho
ze svých přátel za stanem, s prořízlým hrdlem. Na mě si
zatím netroufli, měl jsem pověst dobrého šermíře, ale možná
by to netrvalo dlouho. Ten večer jsem slyšel naíba Hirama, jak se
domlouvá s Haithamem na naše využití. Měli jsme být
návnady, živé štíty. Zvědové v první linii, které
nebude škoda obětovat. Mluvili o nás tak, že jsem měl chuť
vyskočit a udělat jim to, co jejich vojáci mému příteli. Pak se
zmínili o tom, že elfy vede žena a že tedy je jich osud už
předem zpečetěn.
Nevydržel
jsem to. Léty nahromaděný vztek mě proměnil v berserka. Než
se kdokoliv vzpamatoval, vynořil jsem se ze stínů a Haithamovi
podřízl hrdlo. Pak jsem se dal na zběsilý úprk. Ukradl jsem
koně. Ale když jsem chtěl vyjet z tábora, tři vojáci mi
zastoupili cestu. Prosekal jsem se, ale zranili koně i mne. Poslali
za mnou lovce. Ale ten zbytek už víš, má paní. Chtěl jsem jen
umřít pod stromy. Ne někde v písku, mezi tisícovkou padlých
nepřátel. Vím, že mne tvůj otec odsoudil, ale mám-li si vybrat,
volím smrt z rukou těch, co mi byli domovem“.
Aleoin
seděla nehnutě a její pohled byl upřen kamsi mezi stromy.
V hloubi duše věděla, že nemá nejmenší právo toho muže
odsoudit, možná před ostatními, ale ne sama před sebou. Byla
však elfí princezna, jediná dcera svého otce.
„
Tvá slova a tvůj příběh pohnuly mým srdcem, ty, který jsi
ztratil jméno. Možná je třeba přehodnotit, co bylo vyřčeno.
Ale to nepřísluší mně. Nechám tě zde a chceš-li smýt aspoň
část hanby, jež leží na vašem rodu, dokaž, že jsi stále
dobrým bojovníkem a schopným zvědem. Tato hlídka sleduje
východní stranu, a jak jsi viděl, dokáže se postarat o příliš
zvědavé haradské oči. Můžeš se tedy i pomstít těm, kteří,
jak říkáš, plivali na naši rasu.
Ale
možná měl tvůj příběh jen zastřít pravdu. Proto zde nechám
Narma a Ráva a do tábora se vrátím jen s Faile. Modli se,
aby tvé činy odčinily aspoň část toho, co jsi učinil. A aby
krev nepřátel, jež proliješ, nahradila tu, jež prolili naši
bojovníci, když místo tebe chránili mne u Osamělé hory“.
Viděla nekonečný smutek v jeho očích a věděla, že musí
vstát, aby on neviděl do těch jejích. Rychle se otočila, vydala
pár posledních příkazů a s Faile po boku odcválala pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat