Mlhavé ráno. Takové, kdy ještě stromy nepokrývá jinovatka, ale
ve vzduchu už je cítit chlad přicházející zimy. Stromy
s posledními zbytky listů, podivně pokroucené desítkami let
růstu na okraji lesa, jenž kdysi byl svěže zelený a plný
života. Poslední roky jako by se život stáhl někam dovnitř a na
kraji zbylo jen něco, co sice poskytovalo stín, ale v hloubi
kmenů bylo cítit cosi číhajícího.
Ale i to cosi,
nevlídného a plíživě otravujícího mysl jakéhokoliv tvora,
který sem zavítal, jakoby se stáhlo před září ohně, ale
hlavně před výrazem v tváři elfa sedícího opodál.
Beriadan toho dne
opravdu neměl dobrou náladu. Bylo to jedno z těch rán po
téměř probdělé noci, kdy se mu sny měnily v noční můry,
a probuzení neskýtalo žádnou útěchu. Jedno z rán, kdy na
něj padla tíha odloučení, které si dobrovolně zvolil, tíha
zodpovědnosti za jeho druhy, tíha smutku za ty padlé. Únava
z toho, že vlastně nemají domov, teď často střídala dřív
tak vítaný pocit touhy po boji, po pomstě, po vyhlazení zla. Po
těch 500 letech toulání se divokými kouty lesů, neustálému
bytí ve střehu, vítězstvích, ale i ztrátách už z jeho naivity
a touhy být hrdinou nezbylo nic. Často usínal jako poslední a v
noci ho budily noční můry. Tam, kde dřív bylo nadšení, zůstal
dnes už jen sarkasmus. Poslední obrana před letargií a následně
plánem nějaké sebevražedné mise. Protože odplout na Západ
nějak nebyl jeho styl.
Z těch 45
elfů, kteří ho následovali z bojiště oné slavné bity,
zbylo jen dvacet. Dvacet tuláků, kteří se potkávali při boji a
jinak měli své vlastní cesty. Tak jako Beriadan a jeho čtyři
nejbližší druhové. Dnes ale neměl náladu ani na ně. Rozhrábl
ohniště, až z něj zbyly jen žhnoucí oharky, a tiše se
vytratil.
O několik hodin
později se jeho nálada mírně zlepšila, stejně jak mlha
zvedající se pomalu z mýtin, mysl měl jasnější, čemuž
pravděpodobně pomohlo i to, že ho pozvolna opouštěla kocovina.
Náladu mu vylepšilo i objevení stáda vysoké, a vyhlídka na
jelení pečeni byla o to lákavější, že v posledních dnech měl
leda tak pečeného havrana. Být člověk, tak už hledá někde v
lese kořínky nebo se vrátí někam do civilizace. Ale vyhladovět
elfa stojí víc času. Zvlášť, má-li v zásobě nějakou tu
tekutou stravu.
Skolit jelena bylo
jednoduché. Šíp provrtal zvířeti hruď. Ani nestačilo doběhnout
do nejbližšího houští a jeho trápení ukončil lovecký nůž.
Něco ale nebylo v pořádku. Les kolem byl najednou podivně
ztichlý. Cosi se plížilo posledními cáry mlhy.
Tiché výhružné
vrčení, nepodobné zvuku žádného z tvorů lesa, kterého by
znal. Tiché vrčení z několika stran. Strnul a tasil dlouhý
meč, v druhé ruce lovecký nůž. První tělo rozběhnutého
tvora, cosi mezi vlkem a hyenou rozpáral ještě v pokleku.
Druhého uvítal už ve stoje a hlava s ještě chňapajícími
čelistmi se svalila nedaleko. Dvojici útočící dohromady se ale
už vyhnout nestihl a tesáky mu roztrhly stehno hluboko do krve.
Zády se rychle přitiskl ke kmeni blízkého buku, aby si chránil
aspoň část těla. Bestie sice zranil, ale ty se nevzdávaly.
Krvácel už z mnoha ran, když konečně poslední ze čtyř
skončila na zemi.
Unaveně se opřel o kmen a tiše sbíral síly,
když se mu na krk přitisklo zubaté ostří skřetího meče. Jen
vycvičeným instinktům mohl děkovat za to, že mu ruka automaticky
vyletěla proti útočníkovi, kterého to očividně překvapilo.
Skřet, podle chování někdo, kdo ty bestie dobře znal, cosi
hrdelně zavrčel a ucouvl. Nebyl čas na nějaké šermířské
finesy. Elfí i skřetí čepel skřípaly o sebe. Ale tentokrát
vítězství nebylo tak jasné, jako většinou. Skřet už sice
krvácel, ale síly měl dost, narozdíl od Beriadana, kterému
zraněná noha ubírala čím dál víc síly. Zoufale vyrazil do
útoku. Prudká změna skřeta překvapila a elfí čepel konečně
našla cestu ke smrtícímu úderu. Teprve až tělo sklouzlo
z čepele, podlomily se Beriadanovi nohy a tělo si konečně
uvědomilo, že to už není jen noha, ale že jeden z drápů
bestií se zaryl i do ramena a skřetí čepel vyryla hlubokou brázdu
v místech, kde obvykle míval zbroj, kterou si ale dnes vlastně
z pohodlnosti nevzal.
Skouzl po kmeni stromu a všechno se s ním
točilo. Pominul nával bojového soustředění a vnímal jen
obrovskou únavu a touhu položit hlavu mezi kořeny a počkat.
Počkat, zda když usne, zda se ještě vzbudí. Tak tady skončí
pouť toho, jež byl královým synem, toho, jehož rukou padlo tolik
nepřátel, toho, jenž hledal pomstu, a nakonec skončí ne na
bitevním poli, ale někde v houští, jako psanec. Sám. Vtom
se opět ozvaly tiché kroky. Ušklíbl se a pokusil se zvednout,
připraven zasadit ještě aspoň jednu nebo dvě rány nepříteli,
kterého očekával. Nohou mu projela tak prudká bolest, že se mu
zatmělo před očima. Poslední, co ještě vnímal, byl záblesk
medailonu ve tvaru listu jinanu, který se mu mihnul před očima.
Žádné komentáře:
Okomentovat