Elfský tábor na okraji lorienského hvozdu by běžný stopař nenašel. I když družina, která vyjela z Temného hvozdu, měla větší zastoupení těžkooděnců, než bylo v kraji zvykem, nechyběli v ní ani ti, kteří věděli, jak ležení skrýt před nechtěnými zraky.
Jenže Narmo a ostatní z Beriadanovy jednotky nepatřili k běžným stopařům. Navíc tuhle krajinu znali zpaměti potmě i za světla a neušla jim sebemenší změna, která se tu stala. Teď seděli opodál kryti hustým lískovým porostem a tiše se radili, co dál. Teprve svítalo, takže si dovolili nechat i koně blízko, hlavně poté, co zjistili, že v okolí není žádná hlídka.
Nebylo žádných pochyb, koho mají před sebou, už podle zástavy u hlavního stanu. Jenže i když už mnohokrát navštívili Galadriel a věděli, jaké mravy panovnický dvůr vyžaduje, s Thranduilem a tedy i jeho dcerou se zatím nesetkali. Nejblíž snad tomu byli, když se stala ta nehoda s trpaslíky uprchlými v sudech, které jaksi nechali v noci proklouznout mezi svými hlídkami. A ani tehdy to nebyl sám král, ale jeden z jeho pobočníků, který je vyhledal. Na Legolase natrefili párkrát náhodou při loveckých výpravách, ale tam si slíbili vzájemné mlčení, takže o tom vlastně Thranduil ani Beriadan nevěděli. Ani jeden z potomků totiž nechtěl riskovat hněv nebo významné mlčení svého otce.
Ale Aleoin byla velká neznámá. Jak asi může vypadat dcera Thranduila? Co vše po něm zdědila? A zvládá vůbec tyhle polní podmínky? Nejde jen o vrtoch znuděné šlechtičny? Otázky, samé otázky...
Narmo měl ale pochyb už dost. Pokynul Rávovi a ostatní nechal, ať v klidu odpočívají. Vyvedli koně a namířili si to mezi stromy směrem, kde věděli, že se ukrývá ležení. Naprosto schválně se snažili jet co možná nejhlasitěji a nejpomaleji, protože to poslední, oč stáli, byla nějaká šipka do zad.
"Stát!" ozval se velitelský hlas a do cesty jim vstoupil ozbrojenec s kopím. Zelená brokátová tunika, přes ni zdobená zbroj a na hlavě přilba s chocholem. Narmo s doprovodem zastavili. To už se jim za zády vynořili další dva podobně oblečení elfové, jen s velkými štíty tvaru mandle se znakem zlatého břečťanového listu a s vytasenými šavlemi. " Kdo jste a co zde pohledáváte? "
Narmo seskočil z koně a snažil se celou dobu dávat najevo, že má mírové úmysly. Sáhl do sedlové brašny a vytáhl listinu. " Jsme zde na žádost paní Galadriel. Mám pro vaši princeznu list, který vše vysvětluje. Ale předám jí ho jen osobně."
Ozbrojenec si ho chvíli měřil přes stažené hledí a i když mu nebylo vidět do tváře, Narmo tušil, co si tak může myslet. Ale bylo mu to dost jedno. Ozbrojenec nakonec pokývl. Naznačil, že i Rávo má seskočit z koně, a pak se vydali do tábora. Ten už začínal ožívat.
Uprostřed na jednoduché židli seděla elfka. Tmavé dlouhé vlasy jí zčásti padaly přes ramena jak vodpoád, zčásti už byly zapletené díky služebné, která stála za ní. Tvář s neproniknutelným výrazem jasně ukazovala, čí je dcera. Tentýž velitelský pohled, i když z tmavých očí, ostré rysy a hrdé držení těla. Oblečená byla do tmavé tuniky prošívané stříbrem, která ač jednoduchá střihem, jasně prozrazovala velmi drahý materiál. Opodál visela zbroj, ne tak robustní, jako u jejích strážců, ale očividně velmi funkční.
Narmo se zastavil a na chvíli úplně ztratil řeč. Tohle nebyla žádná křehká květinka. Dívat se na ni bylo jako obdivovat divokou kočku na lovu. Lehce zatřásl hlavou, aby se mu vrátila ztracená rovnováha. No tak je vznešené krve...a co? Odolal nutkání vytáhnout čutoru a raději mlčky předal list, který mu Beriadan svěřil.
Aleoin taky nebyla tak klidná, jak její vzhled napovídal. Ještě než Zlatý list přivedl návštěvníky do tábora, jeden z jejích zvědů už jí hlásil, že se blíží podezřelá skupina. A jí na pár okamžiků vynechalo srdce, když jí došlo, že se asi konečně setká s proslulými Stíny Lorienu. Jenže ten, co stál před ní, na samotného vůdce nevypadal. Na to byl moc mladý, málo zjizvený a ...honem přemýšlela, co kdy dál o Beriadanovi slyšela. Rozhodně neměl tmavě plavé vlasy a oči šedivé jak zatažená obloha. Držení těla, co připomínalo číhajícího vlka, by odpovídalo, ale...Rychle se vzpamatovala. Naštěstí, jak si všimla, nebyla jediná, koho vzájemné setkání zaskočila. Aby zakryla rozpaky, převzala list a začetla se.
"Má drahá, zatím jen zpovzdálí sledovaná neteřinko,
nemohlo mi ujít, že lesy, které chráníme, projíždí takto vzácná návštěva. Dobře, mám-li být zcela upřímný, má na tom zásluhy i paní Galadriel, která mne upozornila.
A i její zásluhou je to, že se setkáváš se Stíny Lorienu. Doteď jsem chtěli být neviděni, ale je na čase, abychom odhodili staré sváry a pomohli krvi naší krve. I když to možná nevypadá, ti, kteří před tebou stojí, jsou válečníci zocelení mnoha boji se skřety a jinou verbeží ve službách Temného pána. Chápu, že máš s sebou jistě ty nejlepší z nejlepších (a přál bych si, aby mezi nimi byl i Zlatý list, na nějž se nedá nedá zapomenout). Ale boj, který povedete, je jiný, než jste zvyklí. Dovol tedy své mysli přijmout návrhy, které od mých družiníků vzejdou. Možná nebudou podány tak dvorským jazykem, jak jsi zvyklá. Ale teď potřebujete znát i ty možná ne tak čisté a rytířské šermířské finty a naučit se plánovat léčky, kterými nepřítele zmatete. A v tom si troufám tvrdit, jsme nejlepší.
Popřej tedy sluchu Narmovi i ostatním. Snad se brzy setkáme i my dva, leč zatím mne mé povinnosti drží jinde.
S úctou
Beriadan, syn Oropherův, kapitán Stínů Lorienu"
Pomalu složila papír a pohlédla na ty dva před sebou. Chvíli mlčela, potřebovala si rozmyslet, co dál. Odmítnout takovou nabídku by bylo víc než pošetilé, ale teď zvažovala, co vše z toho může plynout. A vlastně byla dost zvědavá.
"Vítejte v našem ležení. Jsem Aleoin a těší mne, že vás poznávám." Povstala z křesla s lehkou úklonou hlavy.
Narmo věděl, že by se měli představit. Jenže ho natolik přitáhly ty oči temné jak nejhlubší noc, že než se vzapmatoval, už ho předběhl Rávo. " Má paní, i nám je potěšením. Mé jméno je Rávo, " usmál se na princeznu a předvedl dokonale dvorskou úklonu. Narmo se lehce zamračil. Ty chvíle, kdy z jeho nevlastního bratra promlouvala dávná dvorská výchova, ho pořád ještě dokázaly lehce otrávit. "Jsem Narmo, princezno..." pronesl a jeho úklona byla o dost menší. Nebude ze sebe dělat dvořana, ani před někým takto vysoce postaveným. Aleoin se pobaveně pousmála. " Stačí Aleoin, tak mne nazývají přátelé. Ráda teď uvítám i ostatní členy vaší družiny. A jeden z vás tu může zůstat a seznámit mne s vašimi plány, návrhy a předat mi aspoň část znalostí okolí. " Tázavě se na ně podívala.
Na chvíli se k ní otočili zády. To aby Rávo nemusel skrývat potměšilý úsměv, říkající, že on tu rozhodně zůstat nemusí. A taky aby si Narmo nenápdně dodal kuráž pár hlty medoviny. Když se obrátili k místu, kde předtím stála, už se zas cítil ve své kůži. Jenže Aleoin už mířila k velitelskému stanu, kde měla na stolku rozložené mapy. Pokrčil rameny a vydal se za ní.
A tak začalo spojenectví, které se ještě před několika měsíci zdálo nemožné.
Žádné komentáře:
Okomentovat