8. Třetí věk

...občas mám pocit, že jediné, co nás může odvést od fatalismu, je učit se od lidí. Dívat se na každý den, jako by měl být poslední. Jedinečný. Neopakovatelný. Nacházet krásu v slunečním jasu. Pokaždé znovu žasnout, když lístky buků na po dlouhé zimě vyraší z pupenů a země se rozvoní jarem…“ Svist šípu, který se zapíchl těsně vedle Beriadanova ucha přerušil myšlenku a vrátil ho zpátky do reality. „Vypadals tak zasněně, až jsem se lekl, že začneš mluvit ve verších“, ozvalo se z druhé strany paseky. Tam stál Narmo a s potměšilým úsměvem právě podruhé napínal luk.“Nepodceňuj moje dávno nabyté vědomosti, drahý synku, a být tebou, trénuju si postřeh“. A s těmi slovy už letěla k Narmovi vrhačka, které už nestačil uhnout, takže byl najednou o roh u opasku lehčí.
Beriadan se protáhl. „Tak rozcvičku bychom měli za sebou. Nebo ti mám ukázat, že zatímco Maglor ze mě nikdy nebude, tak Belegovi Lučištníkovi se s přehledem vyrovnám?“ Mrkl na Narma, který pro jistotu moudře mlčel.
„A co ty? "

Narmo natáhl luk a hledal ideální cíl. Ale než se rozmyslel, Beriadan ho zarazil. „Dnes budeme střílet něčím speciálním“, prohlásil a vytáhl ten nejkrásnější luk, jaký kdy Narmo viděl. Luk natřikrát elegantně prohnutý, očividně skládaný z plátů rohoviny, bohatě zdobený elfskými řezbami. „Ano, takovéto zbraně už několik set let nikdo nevyrábí. Asi už zapomněli.“ Natáhl tětivu a zasadil šíp. Vystřelil. Šíp hladce přeletěl celou louku a zabodl se do terče až po opeření. Pohladil luk a předal ho Narmovi. „Teď ty.“ Narmo uchopil luk, jako by držel v ruce neobyčejně cenný drahokam. Při pohledu na něj opustila Beriadana nostalgie a vrátil se mi obvyklý sarkastický humor. „Pořád je to jen luk, ne šperk, který hodláš dát dívce svého srdce. A já potřebuju, aby ses nebál ho natáhnout naplno. Jestli to ovšem zvládneš.“ Narmo se nadechl, napjal svaly a natáhl tětivu. Šlo to překvapivě lehce, jako by luk sám chtěl být napnut až do krajnosti. Vystřelil. Šíp letěl jako sokol na lovu a zabodl se hned vedle předchozí střely. Beriadan uznale zamručel.

Po hodině střílení uznali, že je třeba i odpočívat. Natáhli se do trávy a nechali střelnici dalším elfům, kteří do té doby poměrně uctivě postávali opodál. Beriadan uložil luk zpět do pouzdra a zvážněl.

 „ Víš, nevytáhl jsem tě takhle ven střílet jen tak pro nic za nic, to už jsi asi pochopil. Zvlášť poté, čím jsme teď stříleli. Jsi jeden z mých nejlepších bojovníků a nechce se mi tě nechat tady jen tak se povalovat. Je na čase zjistit, co se děje tam venku. Nepřítel shromáždil armádu, větší než kdykoliv předtím. Pochodují s ním skřeti, haradští válečníci i umbarští korzáři. Gondor ani Rohan nemá dost sil, aby je zastavili.“ Narmo se ušklíbl:“ Co je nám po lidech? Ty nejsi Ereinion Gil-galad a lidé dávno nemají Elendila.“

Beriadan mu mlčky podal smotaný vzkaz, který mu ráno přinesl jeden z šedivých holubů hřivnáčů, oblíbených to poslů paní Galadriel.

"Příteli,
časy jsou zlé, to víš jistě nejlépe sám. Ti, kteří slouží Nepříteli, se osmělují čím dál víc. Velice oceňuji vaše akce na hranicích, bez nich by dávno nebyl náš les tak v bezpečí. Ale teď mám na tebe prosbu. 
Chápu, že tvé vztahy s Temným hvozdem jsou chladné. Ale věřím, že ani tobě nebude lhostejný osud těch, kteří i přes nevoli krále vyrazili na pomoc našimi a gondorským. Vede je princezna Aleoin a jsou na cestě už týden. Brzy tedy budou velmi blízko vás. Tví elfové jsou přesně to, co potřebují, aby dokázali ze sebe dostat to nejlepší. Navíc kdo zná okolí až k Ithilienu lépe, než vy? 

Nepřikazuju ti to. Jen tě žádám, abys zvážil, zda zůstat skrytí jako doposud, nebo zda jsou tví bojovníci připraveni vyjít ze stínů a pomoci těm, s kterými jsi, i když vzdáleně, spřízněn.

Nechť tvé kroky střeží Valar

Galadriel". 

Narmo se zarazil. „Ano, princezna Aleoin se vzepřela otci a vytáhla s armádou na pomoc lidem. Mají ovšem drobný problém. Už léta skutečně nebojovali. Nejsou připraveni na krutost skřetů ani na haradskou úskočnost. Potřebují tak trochu zkazit. Tedy, hlavně naučit se nebojovat jako vznešení elfové, ale tak nějak po našem. Že při tom pochytí i jiné věci...hmmmm…smutný příběh. Vezmeš co nejvíc našich to půjde a setkáte se s Aleoin za hranicí Lorienu. Dáš jí ode mne list. Pokud tě nevyhodí poté, co si ho přečte, tak máš vlastně vyhráno. Zprávy o postupu mi pošleš po nějakém vhodném ptactvu. A pak je tu ještě ten luk. Až budete už blízko ležení Haradu, chci, aby se dopis, který ti dám, dostal k Amiru Hiramovi. Asi už tušíš, jak. Amira zabíjet nemusíš, to se ti asi ani nepovede. Ale kohokoliv jiného…A teď běž, času je málo.“