Jenže dnes měli smůlu. Družina 20 postav, kterou podezíravě sledovali ze stromů, se pohybovala dost sebejistě, a pokud by si někdo měl vsadit, tak večeře by byla spíš z opeřenců, než z ozbrojenců.
Tohle totiž nebyli obyčejní poutníci, ale elfští válečníci, lovci a zvědové zocelení staletími bojů. Dnes ale neměli v úmyslu ukazovat světu, co všechno vydrží fyzička Prvorozených. Po třech dnech plných zdolávání kopců, šplhání po zvířecích stezkách a seskování ze skal se chtěli co nejdřív natáhnout, v klidu něco popít a za pár hodin opět vyrazit na cestu k Temnému Hvozdu.
Jejich vůdce, Beriadan, šel jako obvykle v čele. Jen on totiž přesně věděl, kde zabočit a protáhnout se skoro neznatelnou mezerou mezi skalami na jejich dnešní tábořiště. Ani nepočkal na posledního člena družiny, unaveně se opřel o nejbližší kmen a vytáhl čutoru s vodou. Napil se a až pak uvolnil luk, shodil bohatě zdobený toulec a posadil se mezi ostatní.
Vtom uslyšeli kradmé kroky.
Beriadan
mlčky pokynul, ať jsou zatím v klidu. Sám vytáhl šavli a
poodstoupil, aby byl
ve výhodě před vetřelcem. Naštěstí to nakonec nebylo třeba, protože to se jen vrátil jeden z elfů, které
poslal na obhlídku okolí. Už si chtěl v klidu sednout zpátky,
ale zarazil ho pohled
do zvědovy tváře. Byla zpocená, strhaná a plná nejistoty. Zvěd přešlápl.
Beriadanovi přeběhl po zádech mráz. Tady něco nebylo v pořádku. Nechtěl ještě děsit ostatní, a tak pokynul zvědovi a vzal si ho stranou.
Tichý rozhovor přerušilo zaklení, u kterého by se i ten nejotrlejší trpaslík začervenal a možná i hledal výkladový slovník. Zvěd se přikrčil. Vidět kapitána v tomhle stavu nevěstilo nic dobrého. Beriadan praštil sevřenou pěstí do nejbližší borovice, až se snesla sprška suchého jehličí. „Earendil a Valacar! JAK! MŮŽOU! BÝT! TAK!...“ Další zaklení.
Zvěd se tvářil, že tam vůbec není, což mu ale neprošlo. Beriadan zaťal zuby.
„ No tak jim to řekni,“ zavrčel, vytáhl čutoru, tentokrát už s něčím silnějším, a řádně si přihnul.
„Asi 8 mil severozápadně od nás se přesouvá skupina čtyřiceti skřetů…”
Zbytek skupiny se na něj podíval jakože A to nás má zajímat proč? ”...a jestli dobře počítám, tak do pár hodin narazí na gondorskou skupinu, která tu provádí průzkum.” Nervózně se ohlédl po Beriadanovi.
„Jenže těch je jen deset a vedou je kapitán Earendil a Valacar...”
Mezi elfy to zašumělo. S oběma Gondořany stáli mnohokrát bok po boku v boji i večer u ohně. A navíc, v jejich společnosti dokázal i Beriadan aspoň na chvíli zapomenout na temnotu kolem i uvnitř a bavit se jako za starých časů.
Zvedající
se hlasy rázem utnul velitelský pohled. „Ano, jsou to mí
přátelé, mí bratři. Možná i víc, než ten po krvi spřízněný.
Přijít o ně? V boji, ve velké slavné bitvě, kde se hraje o osud
světa…možná. Ale nenechám je zmasakrovat chátrou z Mordoru,
která jim nesahá ani po kotníky!“ Zaváhal. Ať tvrdil, co
chtěl, hluboko uvnitř věděl, že stejně jak na nich mu záleží
i na bratrovi. A že by si nikdy neodpustil, kdyby se Thranduilovi
něco stalo jen proto, že mu nebyl
po boku. Každý den, každá
hodina zdržení mohla dát větší šanci nepříteli.
„Když
se vrátíme, nejspíš jim zachráníme životy. Ale…stojí nás
to čas. Ten čas, kdy jsme měli odpočívat…“
Hleděli
na něj. Zamlkle. Zachmuřeně. Odhodlaně. Neviděl jediný
nesouhlasný pohled, jediné nadechnutí k protestu. Naposled si
pořádně přihnul z čutory a pak jim vysvětlil svůj plán.
.................................................................................................................................................................
Pár minut nato slétl největší krkavec na prázdné tábořiště. Nespokojeně obešel kruh a když nic zajímavého nenašel, líně se vznesl do vzduchu. Jeho bystré oči zahlédly malé postavy, které se hbitě přesouvaly po skalách. Cosi mu říkalo, že má letět v jejich stopách…
.................................................................................................................................................................
Skřetí komando nespěchalo. Neměli kam, podle zvědů, kteří se vrátili, byla gondorská skupina asi hodinu před nimi a postupně se blížila. Tohle bude hračka a až nečekaně dobrá odměna. Kdo mohl tušit, že dva proslulí důstojníci se připojí k nevýznamné průzkumné jendotce? Velitel se sám pro sebe uchechtl. Pro jistotu ještě zkontroloval zbraně, a pak přidal do kroku. Les kolem byl po ránu nezvykle tichý a to ho trochu znervózňovalo.
Cesta, po které šli, se kroutila, a on ne vždycky viděl všechny členy jednotky. Ohlédl se za sebe a počkal, až uvidí aspoň prvních pár. Když se otočil zpátky, nevěřil svým očím.
Uprostřed cesty, asi 10 metrů před nimi, seděl na pařezu elf. Oblečený v odřené brokátové tunice, na zádech luk, po boku šavli. Pírka zapletená ve vlasech, na rtech lehký úsměv. A v ruce čutoru, ze které upíjel, jako by se nechumelilo.
Skřetí velitel se nechápavě zastavil. Jeden elf proti čtyřiceti skřetům?
Beriadan se otočil ke skupině, zazátkoval čutoru a pomalu vstal.
„Přece
bys nezastřelil posla, než si vyslechneš, co ti má vzkázat…”
nechal větu nedokončenou. Zdánlivě ledabyle položil ruku na
rukojeť šavle a jen pozorný divák by si všiml, že už vlastně
stojí
ve střehu, aby mohl okamžitě vystartovat do útoku či
obrany.
Nejvyšší skřet se zamračil. Pozorně projel pohledem les vlevo i vpravo, ale nic podezřelého nespatřil. Jen nahoře na stromě právě přistál krkavec.
„Mluv!” zavrčel směrem k elfovi. Zabít, nebo zajmout ho můžou i potom…
„Jsem Beriadan, syn Oropherův, kapitán Stínů Lorienu a bratr krále Temného Hvozdu!” Hlas se nesl dodaleka. Jasně, zvučně, skoro jako by nebyl určený jen skřetům.
„Mám předat vzkaz takovým, jako jste vy.“ Nadechl se a pak se jeho hlas změnil, jak přešel do jazyka, který byl skřetům vlastní.
„Táhněte zpátky do Mordoru, Sauronovi psi! Tudy neprojdete!“ vyštěkl, odplivl si a tasil. Skřeti zavyli vzteky a rozběhli se na něj.
Poslední zvuk zanikl v strašlivém zapraskání, které se ozvalo
nad jejich hlavami. Pár skřetů se stihlo zastavit, ale mohli jen
bezmocně sledovat, jak se na ně řítí koruna obrovského buku
následovaná svistem šípů. Zbylí skřeti nepodlehli panice a dali se
rychle na ústup. Jenže ten jim vzápětí odřízl druhý padlý
kmen. A to byl jejich konec. Koho nedostaly šípy, toho dorazila
elfská družina v boje muž proti muži.
Beriadan samozřejmě nečekal na místě a okamžitě se rozběhl po cestě dál. A za ním tři skřeti, kteří zůstali odříznutí od zbytku. Jeden vzápětí padl s šípem v oku. Beriadan se zastavil a nesouhlasně se zadíval směrem do stráně. Neměl ale čas zareagovat, protože dva zbývající nepřátelé už byli u něj. Beriadan se zlověstně usmál, protočil šavli v mlýnku a zaútočil.
.................................................................................................................................................................
Krkavec na stromě popoletěl o kousek výš, aby měl přehled. Na předkrm z elfích jater si dnes bude muset nechat zajít chuť, ale jinak to vypadá slibně. Teď jen aby mu ten berserk s pírky ve vlasech neudělal ze skřetů až moc sekanou…
.................................................................................................................................................................
Za pár chvil se v lese opět rozhostilo ticho. Elfská družina se ztratila mezi stromy, jen Beriadan se ještě na chvíli zdržel.
O hodinu později
Kapitán Earendil si právě upravoval nátepníky a přemýšlel, jak dlouhý
odpočinek ještě svým lidem dá. Už od rozbřesku byli na nohou a
zatím byl všude klid. Pár skřetích hlídek pobili už
včera, na žádné pevnůstky nenarazili, takže byl čas vrátit se
domů. I když Bílé město miloval, z divočiny se mu vlastně moc
nechtělo, a tak uvažoval, jestli cestou někde “nezabloudit” a
nezlikvidovat ještě pár nepřátel.
Do jeho úvah vpadlo volání. Někdo se po něm sháněl. Valacar?
„Tomu nebudeš věřit!” Earendil se zarazil. Z nich dvou byl on většinou ten horkokrevnější, ale teď bylo vidět, že Valacara něco opravdu překvapilo. Vydal se za zdrojem hluku a brzo uviděl hlídku, jak rozčileně gestikuluje a ukazuje na cestu před nimi. Na první pohled tam byl jen obrovský strom přes cestu. Pak se za stromem vzneslo hejno krkavců a on uviděl, na čem hodují. Odvrátil zrak a najednou si na stromě všiml ještě něčeho dalšího. Svazek šípů, očividně elfské výroby, bohatě zdobená čutora a na kůře vyrytý vzkaz v Obecné řeči:
Nemáte zač!
A pak řádka elfských run, zhruba tohoto znění:
Dlužíš mi.
Medovinu za každého z nich.
To bude dlouhá noc! B.
Earendil se rozesmál. Tenhle rukopis důvěrně znal. Rozhlédl se, jestli náhodou pisatel někde nečeká, ale neodhalil nic víc, než ztichlý les. Odzátkoval čutoru a symbolicky připil majiteli.
Beriadan tam ale přece jen byl. Nechtěl si nechat ujít reakci na překvapení, které nachystal. Jenže lidské oči jsou málo bystré na to, aby odhalily elfa, který nechce být viděn. I on připil příteli. Pak už se ale otočil a zrychleným krokem vyrazil za družinou. Krok přešel v běh. Snad ještě není pozdě…
Žádné komentáře:
Okomentovat